Používání digitálních nástrojů ve vzdělávání, které podporují personalizaci a interaktivitu v učení, včetně aplikací založených na umělé inteligenci, přináší novou perspektivu ve vzdělávání. Tyto pokročilé nástroje umožňují přizpůsobit vzdělávací proces specifickým potřebám a rychlosti učení každého studujícího. Umožňuje to vyučujícím připravovat učební obsah a strategie, které nejlépe vyhovují individuálním schopnostem a preferencím jejich žáků a žákyň.

„Učitelé v budoucnu nebudou nahrazeni umělými učiteli, ale nejspíše těmi učiteli, kteří AI využívají,“ vysvětluje Karel Klatovský.

Podcast zahrnuje reakce na dotazy, které se objevily na základě výzkumné studie provedené Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci se vzdělávací divizí Microsoftu Česká republika v roce 2023. Hlavním zaměřením výzkumu bylo zjistit, jak české školství přistupuje k nástupu umělé inteligence, jaké postoje k tomu mají učitelé a jaký vliv by podle nich umělá inteligence mohla mít na úroveň vzdělání českých dětí. Studie také zkoumala, jaké nástroje umělé inteligence byly českými pedagogy již vyzkoušeny a zda je využívají během výuky.

Další tipy na nástroje a vzdělávání k tématu najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Více informací k tématům v podcastu i zdroje a doporučenou literaturu najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Bližší informace se dozvíte při poslechu i v článku k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

V článku k podcastu najdete spoustu doplňujících informací k podcastu i tipy na další literaturu...

Na webu Zapojmevšechny.cz v textu k podcastu najdete i další informace a tipy k tématu.

Na webu Zapojmevšechny.cz v textu k podcastu najdete i další informace a tipy k tématu.

Text k podcastu, obohacený o interaktivní mapu/síť sociálních pedagogů a spoustu dalších upřesňujících informací najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Další informace, tipy na literaturu k tématu i odkazy na hlídací nástroje pro děti najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Bližší informace k podcastu i odkazy na užitečné weby najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Doporučenou literaturu i použité zdroje najdete v článku k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

Více info i další doporučené zdroje najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Jak úspěšně zvládnout rozhovor s učitelem v případě konfliktní situace? Jak jeho výsledek sdělit dítěti? Odpovědi ve formě praktických tipů pro rodiče zazní ve druhém díle podcastu s koučkou Zuzanou Smithovou. Klíčem k úspěchu je mít emoce pod kontrolou a na osobní rozhovor s učitelem přijít předem připravený. Důležitý je také čas věnovaný komunikaci s dítětem o situaci předem, stejně jako způsob, jakým rodič před dítětem mluví o učiteli.

Konfliktní situace ve škole

Ve školním prostředí se potkávají jedinci různých hodnot a představ o vzdělávání z různých sociálních vrstev. Již tato samotná skutečnost může vést ke konfliktům mezi dětmi, mezi učiteli a dětmi a také mezi učiteli a rodiči. Jedlička, Koťa a Slavík (2018, s. 134) [1] uvádějí jako zvláštnost školských zařízení, že pro pružnější adaptaci na měnící se podmínky potřebují učitelé na jedné straně určitou míru konfliktů, na straně druhé klid pro soustředěnou výchovnou práci. Proto má zvládání konfliktů význam jak pro udržování potřebné dynamiky života školy, tak pro vytváření a obnovu vhodného vnitřního klimatu. 

Další informace, praktické příklady i tipy na doporučenou literaturu najdete na webu Zapojmevšechny.cz.

Učitelé mohou mít obavy, že na úkor aktivit vytvářejících vazbu s žáky přijdou o čas a nestihnou probrat látku, a proto se takovým aktivitám vyhýbají. Na druhou stranu, možná se vyplatí věnovat pět minut budování vztahu a aktivitám typu ice-breaker (viz níže). To může způsobit zájem a respekt žáků k učiteli, díky kterému bude zbytek vyučování dlouhodobě efektivnější než v případech, kdy vazba navázaná není a žáci učiteli nevěnují svou pozornost.   

Jak na to se dozvíte na webu Zapojmevšechny.cz: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-34-efektivni-komunikace-ucitelu-s-teenagery-na-zakladni-skole.

V 1. části dvojdílného podcastu jsme se věnovali tématu výuky angličtiny u předškolních dětí. V tomto navazujícím podcastu nabízí Sylvie Doláková mnoho praktických tipů k úspěšné výuce angličtiny u žáků (nejen s dyslexií) na základní škole. Podívejte se také na článek k podcastu, kde najdete tipy na literaturu i zdroje:.

Více info i spoustu tipů se dozvíte v podcastu a na webu Zapojmevšechny.cz v článku k podcstu: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-32-jak-na-vyuku-anglictiny-u-predskolnich-deti-vcetne-deti-s-rizikem-dyslexie.

V 2. dílu podcastu se spolu s redaktorkou Adélou Pospíchalovou více zaměříme na konkrétní podporu a možnosti, jak zefektivnit spolupráci mezi odbornými pracovníky, rodinou a školou, a především jak zlepšit komunikaci mezi všemi stranami.

Organizace Člověk v tísni nabízí rodičům i dětem zejména dlouhodobé individuální doučování v domácím prostředí, které zajišťují dobrovolníci. Pomoc odborných pracovníků z Člověka v tísni ale není omezena pouze na službu doučování. Žáci i jejich rodiny potřebují podporu ve všech krocích spojených se vzděláváním – je proto třeba budovat komunikaci odborných pracovníků s rodinami samotnými i se školami, podpořit komunikaci mezi učiteli a rodiči navzájem, podpořit volnočasové aktivity žáků aj. Tento druh podpory v rámci organizace  Člověk v tísni zajišťují tzv. pracovníci podpory vzdělávání a do určité míry se na ní podílejí také dobrovolníci.

Rodiče hrají klíčovou roli v rozvoji a vzdělávání každého dítěte. Pokud tuto funkci neplní, děti obvykle nevidí důvod, proč by se měly snažit, o to víc, když rodiče dítě (často nevědomky) demotivují nevhodnými poznámkami typu „takhle z tebe nic nebude“ anebo „musíš se přece víc snažit a víc u toho učení sedět“, přičemž ale dítěti žádný konkrétnější návod neposkytují (často nemusí mít ani žádnou přesnější představu, jak by měla vypadat příprava do školy apod).

Takto demotivované dítě volá nejrůznějším způsobem o pozornost – ve škole provokuje, zlobí, neúspěchy se postupně podepisují na jeho sebedůvěře, dítě se začne ze strachu z dalšího selhání bát chodit do školy. Pokud nemá štěstí na vstřícného učitele, skončí v začarovaném kruhu, ze kterého se špatně hledá cesta ven. Kázeňské tresty ani horší známky jako motivační faktor nefungují.

Dítě potřebuje pozitivní vzor a pozornost. Již mnohokrát pozitivně zapůsobil vzor v podobě dobrovolníka/dobrovolnice. Pokud má dítě k dobrovolníkovi důvěru, ochotně spolupracuje, stojí o jeho zpětnou vazbu a názor, samo přichází s vlastní iniciativou, je aktivní ve svém přístupu.

Podpora dětí z rodin se sociálním znevýhodněním

Rodina se sociálním znevýhodněním je poměrně široký pojem, který zahrnuje rodiny ohrožené nízkým příjmem, nezaměstnaností, nejistotou zaměstnání, rodiny, které mají problémy s bydlením (často se stěhují nebo na malém prostoru bydlí mnoho lidí najednou). Zároveň sem spadají i malé rodiny, většinou samoživitelek nebo samoživitelů, kteří musí vyjít s jedním příjmem. Pro většinu těchto rodin bývá společným rysem nízké vzdělání rodičů (buď základní nebo nedokončené střední). Děti v těchto rodinách se obvykle nemohou spolehnout na systematickou podporu ze strany rodičů. Důvody nízké míry podpory mohou být různé: nezájem, vzdělání není vnímáno jako hodnota, nedostatek času či financí, nedostatečné vzdělání aj.

Děti z rodin se sociálním znevýhodněním mohou mít často obtíže se zvládáním školních nároků. Výsledkem bývá selhávání ve výuce, nízká motivace k učení, nízká sebedůvěra (dítěti schází kladný postoj k sobě samému, ke svým možnostem a výkonnosti), nechuť chodit do školy, nechuť zabývat se úvahami o dalším studiu a profesi, která v mnoha případech ústí ve vyhýbání se školní docházce (s vědomím rodičů i bez).

Jak uvádějí odbornice Michaela Kučerová a Tereza Dejmalová, rodiče se o vzdělávacích službách obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni obvykle dozví od učitelů svých dětí. Organizace Člověk v tísni nabízí rodičům i dětem zejména dlouhodobé individuální doučování v domácím prostředí, které zajišťují dobrovolníci. Dále také nabízí návaznou komunikaci a spolupráci se školou a zejména pak s třídním učitelem dítěte. Tuto službu zajišťují pracovníci podpory vzdělávání. Pro úspěšnou spolupráci je vždy důležité, aby to byli sami rodiče, kteří požádají o podporu – je třeba, aby samostatně projevili zájem. Ne vždy se počáteční motivaci rodičů daří dlouhodobě udržet. V některých případech se stává, že spolupráce opadá a z pravidelné práce s dítětem se stává nepravidelná, která posléze i skončí.

V podcastu se dále dozvíte o podmínkách pro učení, aby pomoc fungovala. Také pak, jaké jsou hlavní negativní faktory osob se sociálním znevýhodněním. Celý text najdete na webu Zapojmevšechny.cz v sekci Podcast. 

Pokud Vás téma zaujalo, očekávejte v týdnu od 14. 11. 2022 druhou část podcastu. V tom se dozvíte, jak efektivně komunikovat s žáky z rodin se sociálním znevýhodněním a jak je pozitivně motivovat. Odbornice Člověka z tísni předají i tipy, jak na komunikaci a spolupráci s rodiči, kteří se potýkají s problémem sociálního znevýhodnění.

Náročné chování ve škole

Úkolem každého učitele by mělo být ve třídě vytvořit takové prostředí, které umožňuje žákům i učiteli naplňovat základní potřeby (fyziologické potřeby, potřebu bezpečí, sounáležitosti, uznání a seberealizace) a zároveň rozvíjí sociální a emoční dovednosti. Pouze takové prostředí skutečně podporuje žáky v procesu učení. Je naprosto přirozené, že i v tomto „ideálním“ prostředí naplněném láskou a respektem se budete setkávat s náročným chováním. To často nesouvisí přímo s vámi nebo učením. Může pramenit z nenaplněné základní lidské potřeby v různých prostředích – v rodinném, mimoškolním, zdravotním i duševním. Ať je příčina jakákoliv, náročné chování se projevuje třemi způsoby:

1. Jako reakce na stres (z důvodu nenaplněné potřeby);
2. Jako prostředek k naplnění potřeby;
3. Jako důsledek deficitů v sociálně-emočních dovednostech.

Dětský psychiatr Bruce D. Perry, M.D., Ph.D. definoval 5 stavů aktivace stresové reakce: klid, ostražitost, znepokojení, strach a zděšení. Žáci se dokážou bezproblémově učit, nachází-li se ve stavu klidu a ostražitosti. Jakmile se ocitnou ve stavu znepokojení, znamená to, že začínají vnímat stres, což jim znemožní učení a vyvolá určitou formu náročného chování (vzdor, neplnění úkolů, falešné naplňování potřeb…).

A přesně tohle jsou ty chvíle, kdy můžete žáky citlivým způsobem učit seberegulaci a ze stavu znepokojení je dostat do klidu. Děti seberegulaci samy od sebe nezvládají, protože nemají ještě dostatečně vyvinutý mozek – tedy v jejich mozku neexistují nebo jsou velmi málo zasíťovaná nervová propojení tří základních mozkových struktur (mozková kůra, limbický systém, mozkový kmen), které při seberegulaci potřebují.

Tím, že budete žáky náročnými situacemi provázet empatickým a respektujícím způsobem, například využíváním aktivního naslouchání, ovlivníte vývoj jejich mozku a vytváření těch správných cestiček, které jim v budoucnu pomůžou stresové situace a následné náročné chování zvládat kultivovaným způsobem. Zároveň získáte v hodině více prostoru pro opravdovou výuku.

Aktivní naslouchání vám pomůže eliminovat používání nefunkčních strategií, jako jsou zvýšený hlas, křičení, příkazy, zákazy nebo neustálé opakování pokynu dokola. Naopak pochopíte příčinu žákova náročného chování, odkryjete jeho nenaplněnou potřebu, zklidníte emoce a pomůžete mu ze stavu znepokojení do stavu klidu. Teprve potom bude opět schopný se učit.

Více o aktivním naslouchání jako nástroji sbližování, jak s aktivním nasloucháním začít, další podněty a informace k této problematice a tipy na literaturu najdete v textu u podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

Komunikace s předškolními dětmi – jak zvládat vztek

Vztek je běžná emocionální reakce, jedná se o jednu ze základních emocí. Obecně je bohužel vnímána negativně, ale v žádném případě není účelem ho zcela vymýtit. Naopak, je vhodné s ním předem počítat a naučit se porozumět tomu, co nám dítě projevy vzteku sděluje. Vztek má vždy nějaký konkrétní smysl a význam. Dospělí mnohdy vztek u dětí nechtěně podněcují. Často jsou na vině drobná napětí, stres, shon, nejrůznější zákazy, příkazy.

Jakmile dítě prožívá vztek, je v zajetí tzv. „emočního mozku“ (více o „emočním mozku“ najdete v PODCAST 27. díl: Jak komunikovat s předškolními dětmi | Zapojmevšechny.cz (zapojmevsechny.cz). V tu chvíli potřebuje podporu ze strany dospělého, aby se mohlo postupně učit získávat na tyto situace náhled a rozvíjet svoji schopnost sebeovládání, vědomý náhled apod.

U dětí se můžeme setkat se dvěma druhy vzteku:

1. Úzkostný vztek – dítě dává současně najevo obavu a strach. Jednou z klíčových vlastností tohoto druhu vzteku je jeho fyzické prožívání – dítě kolem sebe mlátí rukama, dupe apod. Nejdůležitější je přijetí a pochopení ze strany dospělého. S dítětem komunikujeme v okamžiku, kdy není schopné vnímat, co se děje, když prožívá silnou emoci. Je důležité mu pomoct emocí projít, prožít ji, postupně dítě učit zvládat negativní emoci.
2. Manipulativní vztek – nazývá se také „patrový“, protože vychází z nejvyššího patra mozku. Dítě chce prostřednictvím záchvatu vzteku manipulovat svým okolím. Je to řízená strategie, poháněná touhou něco získat. Oproti emočnímu vzteku dítě může manipulativní vztek ovládat – nepláče, organismus totiž není zaplaven stresovými hormony. U tohoto druhu vzteku je zásadní, aby se nestal vzorcem chování.

Jak na ně reagovat, jak jim předcházet a jaké aktivity pomohou? Co je to time out a kdy ho využít?

Další informace, tipy na literaturu o vzteku jak pro děti, tak dospělé, ale i další najdete v textu u podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

Více info k tématu i tipy ke komunikaci najdete u článku k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-27-dil-jak-komunikovat-s-predskolnimi-detmi?activate=0&show=1.

Struktura vzdělávání 

V minulosti byla struktura školského systému členěna na základní a střední školu, která dohromady trvala 10 let. Byla rozdělena na 1.–⁠ 3., 4.–8. a 9.–10. ročník. Zákon o všeobecném středním vzdělávání z roku 1999 počítal se značnými změnami ve struktuře, délce a obsahu základního a středního vzdělání. V roce 2001 začala probíhat reforma školského systému, jejíž největší změnou je plánovaný přechod na dvanáctiletou školu. Program Nová ukrajinská škola zavedl nově povinných 12 let docházky. Reforma je koncipována na roky, protože není možné rychle změnit vzdělávací tradici, která se na Ukrajině pěstuje po desetiletí. V září 2017 byl přijat nový školský zákon (№ 38-39; předchozí zákon existoval 26 let), který upravuje základní principy nového vzdělávacího systému. Tento nový zákon se připravoval čtyři roky. V únoru 2018 schválila vláda nový Státní standard pro základní vzdělávání. Od školního roku 2018 trvá tedy pregraduální vzdělávání 12 let. To znamená, že všichni studenti, kteří vstoupili do 1. ročníku v roce 2018, budou maturovat po dokončení 12. ročníku. Studentů, kteří dokončili 1. ročník před rokem 2018, se to netýká. Aktuálně se školy dělí na 3 základní stupně: 1. Začátečnická škola 1.–4. ročník (anebo také první stupeň základního vzdělávání), děti vstupují do začátečnické školy v 6ti letech; 2. základní škola 5.–9. ročník anebo také „druhý stupeň - nižší střední vzdělávání“; 3. střední škola 10.–12. ročník (studium pouze do 11. ročníku - týká se jen těch žáků, kteří dokončili 1. ročník před rokem 2018). O předškolním vzdělávání, známkování i o tom, jak se vzdělávají na Ukrajině učitelé, o společném vzdělávání i podpůrných pozici, i mnoho dalšího najdete také na odkazu k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

Supervize ve školách

V podcastu Zapojme všechny si redaktorka Adéla Pospíchalová povídá s Kamilou Bobysudovou, supervizorkou, lektorkou, psychoterapeutkou a krizovou interventkou, a Vladislavem Günterem, zástupcem manažera projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi při Národním pedagogickém institutu ČR.   

Mnohé školy již mají zkušenost s nejrůznějším koučinkem a mentoringem, co však prozatím chybělo, bylo větší zaměření na lidský aspekt, na klima a kulturu školy. V určitých podobách již supervize na školách nějakou dobu probíhá, například prostřednictvím expertních služeb, ale zatím jen opatrně. Ne všichni pedagogové se navíc vyznají přesně v tom, co taková supervize na školách obnáší a co mají od profesionálního supervizora očekávat.  

Více informací o práci supervizora najdete také na webu Zapojmevšechny.cz.

V článku k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz najdete také přehled škol v každém kraji České republiky, které mají rozpracovaný systém podpory pro žáky s OMJ a spoustu odkazů na společnosti, které se touto problematikou zabývají.

V článku k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz najdete navíc spoustu informací k tématu žáků s OMJ:  

- Podpora žáků s OMJ před doporučením pedagogicko-psychologické poradny 

- Co je "určená škola", jak funguje a kde je najdete? 

- Práce s klimatem třídy 

- Učení se češtině jako druhému jazyku atd.  

Také zde získáte spoustu tipů, kde najít potřebné materiály pro začlenění dítěte s OMJ do třídy: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-23-dil-nastup-zaku-s-odlisnym-materskym-jazykem-omj-do-skoly 

Hostem nového podcastu Zapojme všechny Adély Pospíchalové je Bc. Jan Heinrich z obecně prospěšné společnosti META o.p.s., zabývající se integrací dětí s odlišným mateřským jazykem. Obecně prospěšná společnost META, o.p.s. pomáhá rodinám zorientovat se v českém vzdělávacím systému, naučit se česky, součástí její činnosti je i poradenství. Také se však s cílenou pomocí obrací na samotné školy, které mnohdy tápou a často dítě raději odmítnou z obavy, jak se k integraci dítěte s odlišným mateřským jazykem (dále OMJ) postavit. Většina nově příchozích rodin cizinců má nulovou nebo jen velmi mlhavou představu, jak české školství funguje. Každá rodina přichází se svou vlastní zkušeností ze země původu, a ty se často diametrálně liší. Málokdo se tedy vyzná ve svých právech a povinnostech, v tom, co přesně obnáší v České republice povinná školní docházka apod. Nikdy však nelze čekat s nástupem do školy až do doby, kdy se dítě naučí dostatečně česky.  

Prvním problémem je samozřejmě jazyk a následně scholarizace. Dítě se obvykle posílá do spádové školy, určitě není vhodné situaci zhoršovat dojížděním mimo bydliště. Navíc není žádoucí, aby se například v nějaké škole (vstřícné vůči integraci cizinců) koncentrovalo více studentů s OMJ. Každé dítě by mělo hned po nástupu obdržet co největší podporu ve formě jazykové přípravy a následně plán pedagogické podpory, a to nejen v českém jazyce, ale i všech ostatních předmětech. Rozhodně se nedoporučuje, aby dítě automaticky šlo o ročník níže jen proto, že neumí dostatečně česky, byť je to na mnoha školách častá praxe.  

V každém případě je třeba mít na paměti, že se jedná o velice individuální záležitost, kdy hraje roli celá řada faktorů, včetně osobnosti daného dítěte. Některé děti se díky svému osobnímu nastavení rychle zapojí do kolektivu, což prospívá i následnému učení se češtině, u jiných může odlišné prostředí a logické zhoršení (anebo kolísání) školních výkonů vyvolat silnou frustraci, která může vést k pasivitě a letargii, jindy naopak k „vyrušování“ ve snaze upoutat na sebe pozornost. Vždy je na místě vstřícnost a trpělivost ze strany učitele. Integrace a adaptace dítěte mnohdy od samého počátku naráží na problém komunikace s rodinou.  

O tom, jak fungují vietnamské a ruskojazyčné komunity, ale i o integraci na střední školu, komunikaci s rodinou a dalších důležitých aspektech zahrnutých v integraci dětí s OMJ i s odkazy na pomoc se dozvíte v článku k podcastu na webu www.zapojmevsechny.cz.

Vývojová dysfázie: Rady a tipy pro rodiče a děti 

V minulém dílu podcastu s logopedkou Martinou Křivkovou jsme se blíže seznámili s problematikou vývojové dysfázie a naučili si ji nezaměňovat s opožděným vývojem řeči. Alfou a omegou je včasná a přesná diagnóza, obvykle kolem 4. roku věku dítěte, a následná práce s dítětem.  

Při nápravě vývojové dysfázie je nutné po stanovení diagnózy vyhledat pomoc ze strany nejrůznějších odborníků – jedná se o tzv. kruhový model spolupráce, do nějž se zapojují rodiče, pedagogové, logopedi, případně další odborníci (psycholog, foniatr apod).  Poté, co psycholog stanoví diagnózu, vysvětlí rodičům, oč se u vývojové dysfázie jedná, a pošle je s dítětem za logopedem. Logoped posléze řídí dlouhodobou terapii a vede v ideálním případě logopedický deník.    

Tipy a doporučení při nápravě vývojové dysfázie Klíčové je zapojení vícesmyslového vnímání. Pokud něco nejde sluchem, je ideální zapojit další smysly – zrak, čich, hmat.  

Více se dozvíte v podcastu nebo v textu k podcastu na webu Zapojmevšechny.cz, kde najdete mj. logopedický deník a spousty tipů k další práci s dětmi s VD.

Vývojová dysfázie

Ač to může být překvapivé, dětí s vývojovou dysfázií řeči je v populaci poměrně hodně. Péče o ně je vždy dlouhodobá záležitost. Na místě je včasná diagnostika a rychlé a správně zvolené nápravné postupy. Mezi lidmi panuje zažitý, ale bohužel dosti škodlivý mýtus, že logoped řeší pouze špatnou výslovnost. Řeč se však skládá z více rovin a s těmito rovinami se u dětí s vývojovou dysfázií pojí i specifické problémy. Obecně tyto řečové problémy dělíme do 4 skupin:

• problémy se slovní zásobou – nedostatečná a málo bohatá slovní zásoba;

• problémy s gramatickou stavbou vět po 4. roce věku – dysgramatismy, například chybné skloňování;

• problémy v sociálním užití řeči;

• čistě výslovnostní problémy.

Tyto roviny fungují v ideálním případě propojeně, pokud je však některá z nich postižena, narušuje to celkovou komunikační schopnost.

Vývoj řeči

Při práci s dětmi s  vadami řeči je vždy klíčová znalost zdravého vývoje řeči. Již před 1. rokem dítě rozvíjí pasivní slovní zásobu, v průběhu 1. roku se objevuje hra s mluvidly, broukání, žvatlání. Kolem 1. roku věku děti začínají zvukově označovat osoby (členy rodiny) anebo konkrétní věci. Jedná se však o izolovaná slova. Do zhruba 1 a ½ roku věku proto převládají v komunikace dětí gesta. Zhruba kolem 2. roku začne dítě označení členů rodiny propojovat s onomatopoickými citoslovci, díky čemuž vznikají první jednoduché věty typu „mama ham“, „tata pápá“.

Postupně dochází k přibírání sloves a dalších slovních druhů. Mezi 2. a 3. rokem věku se dítě učí používat přídavná jména a zájmena, úplně nakonec si osvojuje znalost předložek, číslovek a spojek. Ve 3. roce věku již dítě obvykle dokáže vytvořit víceslovné věty, postupně začíná používat minulý čas a také množné číslo. Mělo by být schopno odpovídat na jednoduché otázky.

V období mezi 3. a 4. rokem postupně propojuje jednoduché věty do souvětí, takže je řeč pro okolí již srozumitelnější. Za zlomový se ve vývoji řeči považuje 4. rok věku. V tomto věku by již dítě mělo být schopno vyprávět, konverzovat, odpovídat na otázky, mělo by aktivně užívat všechny slovní druhy, v jeho řeči by se také neměly vyskytovat dysgramatismy (nejedná se samozřejmě o děti s odlišným mateřským jazykem než čeština).

Kdy se jedná o opožděný vývoj řeči a kdy už je to vývojová dysfázie se dozvíte v textu k 20. podcastu na webu Zapojmevšechny.cz.

Každý třetí žák na střední škole už pravděpodobně zažil šikanu

Podle mezinárodního šetření PISA uskutečněného v roce 2018 každý třetí žák ve výzkumném vzorku v České republice uvedl, že je vystaven nevhodnému chování ze strany spolužáků alespoň několikrát za měsíc, průměr v zemích OECD je pak 23 %. Dalším šetřením je mezinárodní TIMMS. 

Šikana pravděpodobně nejvíce ohrožuje žáky v posledních ročnících základních škol a na středních školách. Obdobnou zkušenost mají dnes již absolventi střední pedagogické školy v Litomyšli Filip Špinka a Štěpán Hartl, zakladatelé spolku Alpateam, kteří se v současnosti věnují nejen šikaně, ale i kyberšikaně, trollingu a mezilidským vztahům obecně. V budoucnosti by rádi svou pozornost upřeli i k dalším palčivým společenským problémům, které osobně zažili, například při cestách do velkých měst a v zahraničí (jako je policejní brutalita, politická situace v některých zemích aj.).

Oba středoškoláci se v rámci činnosti spolku Alpateam rozhodli nejprve oslovit vrstevníky pomocí video scének „Chovejme se k sobě hezky“. Jejich pozitivní odezva inspirovala oba mladé muže k dalším projektům, tentokrát již zaměřeným na šikanu – na začátku stál rozhovor s hercem Davidem Krausem, který má sám se šikanou osobní zkušenost. Úspěch slavila i veřejná debata o šikaně v Litomyšli, do níž se aktivně zapojilo na 200 lidí.

Více o šikaně, projektu Alpateam i jak pomáhá se dozvíte na webu Zapojmevšechny.cz. 

V podcastu Zapojmevšechny.cz si Adéla Pospíchalová povídá s Hankou, studentkou biologie a ekologie na Ostravské univerzitě, jíž byl až v dospělém věku diagnostikován Aspergerův syndrom. Hanka je typickým příkladem studenta, který dlouho procházel vzdělávacím systémem bez povšimnutí, nebyl řádně, a především včas lékaři diagnostikován (a to také i z důvodu chybějící důvěry rodičů k řešením navrhovaným školou a následně odborníky-lékaři), a musel se proto s limity svého zdravotního postižení poprat sám.   

Hanka si už na základní škole uvědomovala, že její spolužáci se přizpůsobují požadavkům snadněji než ona. Především vnímala, že na rozdíl od ní spolužáci vždy vědí, co si v různých situacích počít, že chápou různá nevyřčená pravidla a postupy. Měla pocit, že všichni kromě ní vědí, co dělat, a považovala to za svou chybu a signál k tomu, že se musí o to více snažit. Své tehdejší pocity přirovnává k situaci, kdy hrajete videohru, k níž jste nedostali předem návod. Naučila se proto odpozorovat od ostatních spolužáků a vrstevníků, co dělají, kam jdou a jak reagují, kopírovala jejich chování a reakce. Kromě jedné spolužačky, která měla tendenci ji ovládat a prosazovat vlastní zájmy na její úkor, žádný bližší vztah s okolím nenavázala.  Prospěch ve škole měla průměrný, největší potíže jí činily jazyky, kdy měla problém s příliš vágními požadavky učitelů a nedokázala se na hodiny učit průběžně. Odpovídaly tomu i její školní výsledky. Učitelé si na ní ničeho závažnějšího nevšimli, považovali ji za žákyni s povahovými rysy výrazně introvertními, která moc nevnímá své sociální okolí a žije si ve své vnitřní bublině.  

Na střední školu se Hanka těšila – vybrala si přírodovědné lyceum. První rok zvládla nad očekávání dobře, dost možná proto, že se na přechod na jinou školu duševně připravovala a pokoušela se nějak systematicky rozvrhnout, co má dělat a kdy. Větší zlom nastal během prázdnin po prvním ročníku, kdy ji paradoxně zaskočil volný letní režim a poprvé se dostavily silné pocity úzkosti. Ty řešila tím, že se ještě víc uzavřela do vlastního světa, citově se upnula na domácí mazlíčky a na sledování filmů a seriálů.  Poslechněte si celý příběh, na odkazu na webu Zapojmevšechny.cz najdete ještě najdete i více informací o Aspergerově syndromu a doporučenou literaturu k tématu: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-18-dil-na-prvni-pohled-nerozeznatelna-jinakost-zivot-a-studium-s-aspergerovym-syndromem?activate=0&show=1.

Speciálně pedagogické centrum Březejc

Hosté dnešního podcastu na téma logopedické prevence jsou speciální pedagožka-logopedka Jitka Hübnerová a Vladana Jančíková, ředitelka ZŠ a SŠ Březejc, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jedná se o školu, která je zaměřena na vzdělávání žáků s mentálním i tělesným postižením, s více vadami i autismem. Součástí školy je speciálně pedagogické centrum, to však kvůli lepší dostupnosti pro žáky a rodiče z dalších škol funguje jako detašované pracoviště ve Velkém Meziříčí a také Třebíči. Toto centrum navštěvují klienti s mentálním i tělesným postižením, kombinovanými vadami, nejvíce však s narušenou komunikační schopností.

Vzhledem k tomu, že je ředitelka školy Vladana Jančíková také krajskou koordinátorkou logopedické péče, podílí se se svým týmem speciálně pedagogického centra nejen na logopedické koordinaci, ale také na logopedické garanci v mateřských školách Kraje Vysočina.

Logopedická koordinace a garance v MŠ

V roce 2009 vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Metodické doporučení č.j. 14 712/2009-61 k zabezpečení logopedické péče ve školství, díky němuž bylo možné sjednotit koordinaci logopedické péče celorepublikově. Vznikla jednotlivá centra logopedické koordinace (zpravidla se jedná o speciálně pedagogická centra), která dohlížejí na konkrétní kraj. Tento pozitivní krok napomohl s vyrovnáním mezikrajových rozdílů v logopedické péči, bylo také možné sjednotit postup při zjišťování speciálních vzdělávacích potřeb žáků a efektivně propojit sítě poskytovatelů podpůrných speciálně pedagogických poradenských služeb a vzdělávací nabídky pro žáky s narušenou komunikační schopností. Tento krok rovněž přispívá k efektivnější včasné identifikaci dětí a žáků s narušenou komunikační schopností.

Byly rovněž nově zřízeny pracovní pozice krajských koordinátorů pro logopedickou péči ve výše uvedených centrech. Jednotliví koordinátoři spolupracují se zřizovateli školských zařízení, s krajskými zařízeními, s poradenskými zařízeními, mají také na starosti další vzdělávání pedagogických pracovníků. Jednou z hlavních činností koordinátora je pak služba logopedické garance mateřským školám.

O tom, co je logopedická garance a prevence i jaké fáze zahrnuje se dočtete na webu Zapojmevšechny.cz.

Jak uchopit problematiku smrti? Jak pomoci dětem, pokud taková situace nastane u nich doma nebo ve škole? A lze nějak s tímto tématem pracovat v podobě prevence a děti případně na tuto eventualitu připravit dopředu?

Tereza Berková z Poradny Vigvam  se tématu ztráty a smrti věnuje již dlouhá léta. Na poradnu Vigvam se nejčastěji obrací rodiny a pak i jednotlivci, a to jak děti, tak dospělí, kteří potřebují pomoci v okamžiku, kdy je postihla ztráta blízkého člověka. Často se však také na poradnu obrací vzdělávací instituce, většinou v případě úmrtí ve škole nebo v rodině některého z dětí. Zde se obvykle jedná o rady, jak v takovém případě postupovat, co přesně říkat, jakým způsobem by měla proběhnout intervence ve třídě, zda jsou na místě úlevy a na jak dlouho apod. Podle Terezy Berkové taková metodika může fungovat teprve ve chvíli, kdy je ve třídě vybudovaná atmosféra bezpečí a důvěry a v první řadě otevřený vztah mezi dětmi a učitelem.

Třebaže je smrt téma, které je pro všechny zúčastněné problematické, je to přirozená součást života a děti se s ní mnohdy vyrovnávají lépe než dospělí. Mnohem víc škody napáchá, pokud dospělí budou před dětmi něco tajit, nebudou se vyjadřovat přímo a budou v dětech posilovat vědomí, že se jedná o něco škodlivého a tabuizovaného. Téma smrti by přitom v ideálním případě mohlo (a mělo) být součástí výuky už od útlého věku. Již kolem 4. až 5. roku věku dítěte je možné v mateřské škole například při vycházce upozornit na mrtvého brouka a s dětmi promluvit o tom, co to znamená či zda se se smrtí již setkaly ve svém okolí. Do 10. až 12. roku děti přejímají vzory a postoje z rodiny, později, u dospívajících se otevírá větší prostor pro sebepojetí a otázky typu „co je po smrti“ apod.  Čím méně bude téma tabuizované, tím snazší bude pro rodiče i učitele případný krizový rozhovor s dítětem ve chvíli, kdy se něco přihodí.

Téma smrti je citlivé, a i když o něm učitelé chtějí mluvit, může být někdy těžké vymyslet jak. I z tohoto důvodu Poradna Vigvam připravila tři filmy a na ně navazující metodiku, jejichž pojítkem je téma ztráty. Filmy se zabývají malými životními ztrátami, šikanou a poslední z nich smrtí. Třebaže jsou filmy určené primárně pro 1. a 2. stupeň a byly testovány v rámci pilotního promítání na žácích ze 2. ročníku, je možno je použít i u starších žáků a následná metodika může být upravena podle konkrétní potřeby a situace.

První podnětné ohlasy prokázaly, že žáci na daná témata živě reagují, mnohdy jinak, než dospělí očekávali, ale většinou lépe, už jen proto, že například u tematiky smrti nejsou ještě tolik ovlivněni nejrůznějšími tabu, strachem, předsudky a nejsou tolik svázáni konvencemi.

V případě další budoucí možné vlny pandemie covidu-19 je pak potřeba s tématem smrti pracovat jako s aktuálním tématem a reagovat na to, co se děje – jedná se potom o intervenční, nikoliv preventivní práci.

Metodiky, tipy na intervenci ze strany učitelů i chyby ze strany učitelů a dospělých najdete v aplikaci Zapojmevšechny.cz: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-16-dil-jak-deti-vhodne-seznamit-s-problematikou-smrti.

Poruchy chování v každodenní školní praxi

Krom toho, že je Marta Kozdas etopedkou, koučkou a metodičkou Národního pedagogického institutu ČR, je také učitelkou a speciální pedagožkou a má bohaté zkušenosti s prací se školní třídou. Během své praxe se proto setkala s mnoha žáky, kteří nějakým způsobem narušovali chod hodiny. Učitelé, asistenti pedagoga i speciální pedagogové si vždy kladou stejnou otázku: Jak efektivně řešit výchovné obtíže ve třídě?

Marta Kozdas přiznává, že to je vždy běh na dlouhou trať, doprovázený mnohými nezdary. Neúspěchy je však třeba brát jako důležitou stránku této profese, poučit se z nich a zaměřit se na sebezdokonalení a další vzdělávání – každý pedagog by měl zkrátka na sobě dále pracovat. Důležitým faktorem je také týmová spolupráce. Učitelé by se neměli pokoušet zvládnout případný problém sami, kolegiální podpora je velice důležitá a zkušenější kolegové mohou mnohdy přijít s řešením, které v dané situaci zafunguje. Sdílení problému je také dobrou psychohygienou, jež je v často emočně vyhrocených situacích víc než potřebná.

Jestli se Martě Kozdas něco při řešení problémového chování osvědčilo, je to klidný přístup, otevřená komunikace se žáky a především důslednost. Jako příklad uvádí zkušenost s „rozjívenou“ třídou, kde bylo těžké pracovat a někdy splnit plán výuky. Zapisovala si proto čas, kdy nebylo možno učit, ten pak sečetla a žáci si čas výuky museli nahradit v pátek po vyučování. Podobně fungovala otevřená komunikace i na notoricky zlobícího žáka. Namísto prchlivé reakce ho „odzbrojila“ přímými otázkami ohledně toho, jak by si on sám představoval, že by měla hodina vypadat, aby ho bavila. Je proto vhodné povzbudit žáky s problémovým chováním, aby sami převzali iniciativu a aktivně hledali východiska – nenechat je vězet v roli „zlobivého žáka“, kterou už dobře znají, ale nabídnout jim jinou roli i perspektivu, kdy mají příležitost sami dění aktivně ovlivnit.

Zásadní je také podpora pozitivních vzorců chování u dítěte/žáka, kdy si učitel všímá toho, co dítěti/žákovi jde, co se mu podařilo, a poskytuje nehodnotící  a pozitivní popisnou zpětnou vazbu. U dětí s problémovým chováním je zapotřebí začít již ve školce, aby se neposilovaly negativní vzorce, např. že si dítěte učitelka všímá, jen když zlobí. Ač je u některých dětí složité najít, zač je chválit, je to velmi důležité – klidně i snížit laťku a hledat u nich jakýkoliv posun dobrým směrem.

Více o problematice i tipy na doporučenou literaturu najdete zde: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-15-dil-jak-efektivne-resit-vychovne-obtize-ve-tride?activate=0&show=1.

Speciální pedagožka, koučka a lektorka Národního pedagogického institutu ČR Marta Kozdas se během své dlouholeté praxe setkala s dvěma druhy přístupu, jimiž si začínající učitelé snaží vydobýt respekt a autoritu u svých žáků. Buď je to kamarádský přístup, nebo naopak přehnaná přísnost. Na partnerském přístupu nebo důslednosti jako takových nemusí být ještě nic špatného, ovšem pokud nepřesáhnou zdravé meze.

Kamarádský přístup

Mnohem častěji k němu tíhnou mladí učitelé na středních školách, kde přece jen není mezi nimi a jejich žáky takový věkový rozdíl. Třebaže se to tak nemusí na první pohled zdát, je tento přístup mnohem rizikovější než nadměrná přísnost, minimálně proto, že každá změna a snaha zpětně získat autoritu pak trvá mnohem déle a dosahuje se jí složitěji, než když přísný učitel prostě jenom trochu „ubere“. Třebaže je určitě příjemné, když učitel se svými žáky tráví volný čas, je s nimi kamarád, dokonce si s nimi i tyká, neměl by zapomínat na jasně danou roli učitele, kterou zastává. Marta Kozdas proto nedoporučuje, aby si učitelé se svými žáky tykali a příliš si je pouštěli do svého soukromého života (sociální sítě, sdílení soukromého telefonního čísla aj.). Chrání tím totiž do budoucnosti i sami sebe a své soukromí. Nadto má učitel za žáky odpovědnost a dříve nebo později logicky nastanou situace, kdy bude třeba řešit i problémové situace: například se zabývat kázeňskými přestupky, školním neúspěchem žáků apod.  V takové chvíli potřebuje mít učitel jasně nastavené hranice vůči žákovi i rodičům.

Přehnaná přísnost

Často se jedná u učitelů spíše o projevy odosobněnosti než přílišné přísnosti. Odosobněnost může souviset s vnitřní nejistotou učitele, případně introvertním založením jeho osobnosti. Někdy se tito učitelé také berou až příliš vážně a postrádají potřebný nadhled. Většinou tito učitelé obtížněji komunikují s žáky a fungují ve stylu „odučit si svoje a jít“. Třebaže to nemusí být vždy špatně, hrozí zde, že při takto odosobněném přístupu může takovému učiteli něco uniknout, například náznaky vážnějších problémů ve třídě, šikana či individuální problémy žáků. Za učitelem, který se projevuje odosobněně, totiž žáci nepřijdou, když se něco děje – obě strany mají mezi sebou komunikační bariéru.

Marta Kozdas považuje za alfu a omegu úspěšného fungování ve třídě otevřenou oboustrannou komunikaci, nadhled a zpětnou vazbu ze strany žáků. Té je možné docílit například komunitním kruhem nebo dalšími aktivitami, kde mohou žáci otevřeně mluvit a s učitelem se navzájem lépe poznat, jako jsou např. hodiny etické výchovy nebo třídnické hodiny zaměřené na komunikaci a spolupráci žáků.

Jako vhodnou variantu uvádí Marta Kozdas komunitní kruh, ale také aktivitu, jíž říká „Zahrajme si na učitele“ - více info k tomu i doporučenou literaturu najdete na odkaze zde: 

Možnosti vzdělávání žáků a studentů se zrakovým postižením

Při rozhodování, kam umístit dítě se zrakovým postižením, mají rodiče na výběr z několika možností. V České republice existují mateřské, základní a střední školy určené přímo pro děti a žáky s poruchami zraku, na kterých působí speciální pedagogové, odborníci na předměty speciálně pedagogické péče (u zrakově postižených se jedná kupříkladu o předměty práce s optickými pomůckami, nácvik psaní všemi deseti, výcvik prostorové orientace). V těchto školách jsou také k dispozici vhodné kompenzační pomůcky a vzhledem k menšímu počtu žáků ve třídě jsou žáci více vedeni k samostatnosti.

Zásadní nevýhodou takto zaměřených škol je skutečnost, že se nacházejí pouze ve větších městech a pro žáka a rodiče to znamená v lepším případě dlouhé dojíždění, v horším internát již třeba od první třídy. Výhodou normální školy je především běžný sociální kontakt s vrstevníky. Škola však obvykle nedisponuje vhodnými pomůckami a také, jak potvrzuje dlouholetá zkušenost Evy Matouškové, si ani učitelé, ani vedení školy mnohdy neví rady, jak k takovým žákům přistupovat a jak přesně by jejich výuka měla probíhat. Zda žák se zrakovým postižením běžnou školu zvládne, je vždy individuální, záleží na jeho vlastním přístupu, rodinném zázemí a samozřejmě také na zájmu a ochotě školy a fungující komunikaci mezi školou, rodiči, žákem i speciálními pedagogickými centry.

Eva Matoušková popisuje několik konkrétních případů, kdy integrace žáka proběhla úspěšně. Ideální postup je ten, kdy se například vedení školy a učitelé jdou podívat na dítě již do mateřské školy a s budoucím prvňáčkem a jeho rodiči se sejdou ještě před zahájením školního roku, aby obě strany věděly, co mohou čekat. V té době již může proběhnout pedagogicko-psychologické vyšetření i vyšetření zraku, pomoci mohou speciálně pedagogická centra.

Studentka Pavlína se zrakovým postižením a její zkušenost s integrací

U vysokoškolačky Pavlíny, která má Stargardtovu chorobu, se na problémy se zrakem přišlo poměrně brzy (5 let). Dívka neviděla na tabuli a drobnější písmo. Posléze se přidala světloplachost, takže se Pavlína musí venku pohybovat ve slunečních brýlích, také došlo k zužování zorného pole. Dnes už vidí jen zbytkem periferního vidění a neobejde se bez bílé hole.

Jakou základní, střední a vysokou školu Pavlína navštěvovala a jaké zkušenosti si odnesla? Poslechněte si nový podcast Zapojme všechny! Spoustu dalších informací i tipů pro vzdělávání i ohledně organizací pro zrakově postižené najdete na odkazu k podcastu Zapojme všechny.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami v mateřské škole

Mgr. Vladimíra Tomíková působí jako učitelka a speciální pedagožka v Mateřské škole Olomouc, Zeyerova 23, příspěvková organizace, což je předškolní zařízení zaměřené na enviromentální vzdělávání, zážitkovou pedagogiku a inkluzivní vzdělávání. Z celkového počtu 75 dětí zde mají 17 dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, z nichž 9 má 2. až 4. stupeň podpory. Na škole působí v současnosti čtyři asistenti pedagoga. Do její agendy spadá mj. metodické vedení asistentů pedagoga, individuální vzdělávací plány dětí, na starosti má komunikaci s poradenskými zařízeními, a především na škole vede předmět speciálně pedagogická péče.

Metodické vedení asistentů pedagoga

Vzhledem k velkému množství dětí s nejrůznějšími speciálními vzdělávacími potřebami považuje Vladimíra Tomíková za zásadní spolupráci s asistenty pedagoga. Začátkem dobře fungujícího tandemu učitelky MŠ / asistent pedagoga je už samotný výběr budoucího asistenta pedagoga.  Ten by měl být ještě před nástupem obeznámen se třídou, individuálním vzdělávacím plánem daného dítěte / dětí, ale v první řadě, což Vladimíra Tomíková považuje za zcela nezbytné, s konkrétní náplní práce a očekáváními, která od vzájemné spolupráce jak učitelky, tak asistent pedagoga mají. Asistent pedagoga by měl vždy zcela přesně vědět, co se od něj v dané situaci očekává (např. že paní učitelka potřebuje, aby při odchodu na venkovní činnost šel poslední a kontroloval za sebou třídu a přilehlé prostory). Proto je potřeba, aby obě strany od začátku spolupráce navzájem otevřeně komunikovaly. V případě mateřských škol je to vždy o to složitější, že se ve třídě střídají v běžném pracovním dni dvě učitelky (dopolední a odpolední výuka).

I z tohoto důvodu v MŠ Zeyerova zavedli u nově přijímaných asistentů pedagoga tzv. ochranné období, aby měl asistent čas sžít se se třídou a zvyknout si na nové prostředí i práci. Po rozkoukání následuje společné zhodnocení, kde si mohou všichni dotčení probrat, jak spolupráce fungovala, jestli byla naplněna oboustranná očekávání apod.

Učitelky dané třídy by měly svého asistenta pedagoga dopředu seznámit s třídním vzdělávacím programem a tématem na následující týden. Také je vždy vítaným obohacením, když se asistent pedagoga do výuky aktivně zapojí (např. přinese vlastní materiály, zpestří činnost novými nápady atd.)

V MŠ Zeyerova se osvědčily záznamy, které si asistent pedagoga v 14denních cyklech vede o aktivitách a práci, kterou s daným dítětem/dětmi během předchozího období udělal. Dále vznikají také měsíční zápisy v kombinaci s krátkými denními zápisy asistenta pedagoga dle potřeb a druhu zdravotního postižení dětí.

Tip:

Ukázky pomůcek i zápisů asistenta pedagoga o dětech se speciálními vzdělávacími potřebami z MŠ Zeyerova, dále také kazuistiky k tématům: dítě s cukrovkou, dítě s cizím mateřským jazykem a dítě s poruchou chování a PAS najdete v příloze pod textem na odkazu https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-12-dil-deti-se-specialnimi-vzdelavacimi-potrebami-v-materske-skole.

Do podcastu Zapojmevšechny.cz si redaktorka Marta Kozdas tentokrát pozvala Simonu, maminku žáka 4. ročníku základní školy. Její syn je jednak bilingvní, jednak nadprůměrně zdatný v matematicko-logické a verbální oblasti. Že se jedná o mimořádně šikovné a zvídavé dítě, si Simona všimla již v jeho útlém věku, kdy chlapec odmítal jen tak nečinně ležet v kočárku a chtěl vidět vše kolem sebe. Ve dvou letech se začal zajímat o písmenka, obkreslovat je a skládat, později je pomocí vzdělávacích videí a aplikací na notebooku počal „ťukat“ i do klávesnice. Díky tomu uměl záhy psát. Zhruba v pěti letech pak plynule četl. Naučil se to opět bez pomoci dospělých. Při logopedických cvičeních ho totiž nebavilo jen pasivně opakovat pořád dokola táž slova, ale chtěl si je sám číst z logopedických materiálů. Obdobné nadání vykazoval i v matematické oblasti. Sčítat uměl zhruba v době nástupu do mateřské školy, ještě před zahájením školní docházky dokázal násobit.

Vzhledem k počtu dětí a vytíženosti učitelek v mateřské škole jeho nadání ve školce ale nikdo plně nezaregistroval. Proto s ním také nikdo individuálně nepracoval a jeho nadání nerozvíjel.

Nástup do 1. ročníku základní školy proběhl bez problémů. Již v 1. ročníku byl chlapec přijat do Dětské Mensy, ve 2. ročníku pak absolvoval vyšetření intelektu v pedagogicko-psychologické poradně, jež potvrdilo mimořádné nadání v matematicko-logické i verbální oblasti. Na základě tohoto zjištění mu byla přiznána podpůrná opatření 2. stupně – škola měla zakoupit materiály a další pomůcky a zadávat mu práci navíc. Měl být také vzděláván podle individuálního vzdělávacího plánu.  Nic z toho však nebylo ve školní praxi realizováno se slovy, „že ve třídě s 29 dětmi je obtížné se věnovat některému dítěti nad rámec výuky“. Vzhledem k tomu, že ve škole nepůsobí speciální pedagog ani školní psycholog, nebylo možné situaci konzultovat s žádným odborníkem.

Rodině nezbylo tedy nic jiného než vzít rozvoj dítěte do vlastních rukou. Naštěstí se do jeho vzdělávání zapojují všichni členové rodiny včetně prarodičů – dítě se například naučilo psát abecedou svého druhého jazyka a s prarodičem psaní v tomto jazyce dále trénuje. Rodina syna také přihlásila do vhodných kroužků, například do klubu nadaných dětí při Přírodovědecké fakultě, pořizuje mu speciální výukové materiály, nainstalovala mu aplikaci Duolingo. Situace kolem pandemie covidu-19 rodině nadaného školáka paradoxně pomohla. Vzhledem k tomu, že škola funguje distančně a všichni žáci dostávají stejné úkoly s občasnými dobrovolnými bonusovými úlohami navíc, může se rodina více zaměřit na individuální rozvoj dítěte a syn nemusí do úmoru opakovat věci, které již mnoho let umí.

Na základě dosavadních zkušeností rodina uvažuje o tom, že by s přechodem na druhý stupeň změnila školu. V úvahu přichází některé z osmiletých gymnázií, případně škola s rozšířenou výukou matematiky. Nadaný školák by preferoval druhou možnost a dle svých slov se na takovou změnu těší, třebaže by to znamenalo jiné prostředí i to, že by přišel o kolektiv, do kterého dobře zapadl, a i o dobrého kamaráda.

Příjmení hosta nebylo uvedeno z důvodu ochrany soukromí.

Tipy na další texty k tématu nadaných dětí i doporučenou literaturu najdete na: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-11-dil-jake-je-byt-rodicem-ditete-s-nadanim. 

Příběh studentky speciální pedagogiky na Ostravské univerzitě Adély je názorným příkladem toho, jak by včasná diagnóza odborníků, a především otevřená komunikace žáka a jeho rodičů s blízkým sociálním okolím i učiteli, mohla usnadnit nejen studium, ale i život jako takový. U Adély propukla panická porucha a smíšená úzkostně depresivní porucha v době dospívání. Projevy poruchy blízké sociální okolí a rodinní příslušníci nejprve přičítali pubertě a adaptaci na změnu. Adéla v té době totiž měnila školu a sžívala se na soukromém gymnáziu s novým kolektivem a učiteli. Nikdo, včetně jí samé, si dlouhou dobu nepřipouštěl, že její obtíže nejsou jen stresovou reakcí na zátěž.

Rodina nakonec po opakovaném zhoršování psychického stavu Adély kontaktovala praktickou lékařku. Ta diagnostikovala depresivní poruchu a nasadila odpovídající medikaci. Panická porucha u dívky v té době diagnostikována ještě nebyla. Psychický stav dívky se ale nezlepšoval. Později začala Adéla ambulantně docházet na konzultace k psycholožce. Ačkoliv ta doporučila léčbu u psychiatra, maminka Adély tuto možnost odmítla. Adéla nevyužívala při studiu individuální vzdělávací plán. Měla nicméně určité zohlednění počtu omluvených absencí, a to na základě ústní dohody s vedením školy.

Studium na vysoké škole pro Adélu znamenalo nakonec výraznou zátěž. Při prvním zkouškovém období zkolabovala a byla hospitalizována. Teprve tehdy se dostalo Adéle řádného psychiatrického vyšetření a konečně se dozvěděla diagnózu: panická a smíšená úzkostně depresivní porucha. Tato zkušenost pro ni byla zlomová. Na doporučení jedné z profesorek se obrátila na centrum Pyramida pro studenty se specifickými studijními potřebami při Ostravské univerzitě, které studentům pomáhá během studia překonávat bariéry způsobené jejich handicapem. Díky tomu Adéla dnes ví, na jaké dílčí speciální úpravy studia má nárok, a naučila se také lépe komunikovat s pedagogy o svých problémech.

Zpětně vidí Adéla největší problém v nedostatečné komunikaci, a především v malé informovanosti učitelů a spolužáků o onemocnění. Učitelům by poradila, aby se v první řadě snažili žákům a studentům s tímto onemocněním více naslouchat a nenechali se odradit první odmítavou reakcí.

Příjmení hosta nebylo uvedeno z důvodu ochrany soukromí.

Konkrétní tipy i doporučenou literaturu k tématu najdete v rámci aplikace Zapojmevšechny.cz: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-10-dil-panicka-porucha-a-studium-na-stredni-a-vysoke-skole 

V mateřských, základních i středních školách se v posledních letech výrazně zvýšil počet asistentů pedagoga a tento pozitivní trend nadále pokračuje. V řadě případů však ředitelé a ani samotní učitelé netuší, jak asistenty správně zapojovat do výuky i celkové činnosti školy. Asistent navíc mnohdy nemá dostatečné vzdělání a zpočátku ani potřebné zkušenosti na to, aby si své kompetence dokázal sám vymezit. V důsledku toho pak chybují jak asistenti pedagoga, tak „jejich“ učitelé a kolikrát i sami ředitelé škol. Chyby bývají různé povahy, od přílišné horlivosti ze strany asistenta pedagoga, kdy dělá práci za žáka a brání tak jeho rozvoji, přes nevyjasnění kompetencí asistenta pedagoga ve třídě, nedostatečné metodické vedení ze strany učitele až po přeceňování role asistenta pedagoga ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Asistent pedagoga je ve třídě v první řadě proto, aby pomáhal učiteli s jednoduššími úkoly a ten se mohl věnovat složitější pedagogické práci. Je vždy na učiteli, aby se s asistentem pedagoga dopředu domluvil, zadal mu konkrétní práci a rozdělil si s ním úkoly. Konfliktním situacím, k nimž může mezi asistentem a učitelem docházet, se dá předcházet lepší informovaností a proškolením jak asistentů pedagoga, tak samotných učitelů. Klíčovou roli zde sehrávají ředitelé škol, kteří by se neměli bát posílat nové asistenty pedagoga na specializační kurzy (ideálně tandemového typu asistent – učitel). Investice do takových kurzů a školení se jim vždy stonásobně vrátí – minimálně v podobě dobře „šlapajícího“ týmu učitel – asistent pedagoga.

PhDr. Zbyněk Němec, Ph.D. je speciální pedagog. Vyučuje na Pedagogické fakultě Karlovy Univerzity. Sám před lety působil jako asistent pedagoga, posléze se této problematice věnoval jako pracovník speciálně pedagogického centra, lektor kurzů organizace  Nová škola, o.p.s.,  a také v rámci výzkumu na Pedagogické fakultě UK. Své bohaté zkušenosti zúročil v mnoha publikacích zaměřených na práci asistentů. S kolegy z Nové školy o.p.s. provozuje webové stránky www.asistentpedagoga.cz.

Hlavní tipy i doporučenou literaturu najdete u podcastu v rámci aplikace Zapojmevšechny.cz!

Život v Česku už téměř rok řídí vládní nařízení proti šíření onemocnění covid-19. Děti tráví většinu svého času doma, přestaly chodit na kroužky či sport. Psychické i fyzické vypětí rodičů, pramenící z nároků distanční výuky jejich dětí, se může odrážet ve stresující atmosféře v rodině. Mnohé děti proto trápí úzkosti spojené s nejistotou, obavy o zdraví blízkých, osamělost či sociální izolace. Jsou navíc ohrožené závislostí na sociálních sítích, počítačových hrách, ale i kyberšikanou.

Učitele čeká v brzké budoucnosti další výzva, a to návrat dětí do škol. Vyplatí se proto nepodceňovat přechod mezi distanční výukou a výukou ve škole a poskytnout dětem a žákům čas na adaptaci, zvolit vhodné aktivity a přístupy, které usnadní tuto změnu. Učitelé by měli být také připraveni na to, že u žáků se mohou vyskytovat propady v chování a prožívání, a měli by také vědět, jak v takové situaci postupovat.

Rodinné terapeutky a poradkyně v mateřské a základní škole Tereza Berková a Sylvie Stretti vám představí příručku Až se sejdeme ve škole – krizový plán pro mateřské, základní a střední školy, která se může hodit učitelům mateřských, základních i středních škol. Dozvíte se, jak uspořádat první třídnickou hodinu s dětmi, jak, kdy, kdo a co má v rámci této hodiny dělat. Seznámíte se také s tipy na další třídnické hodiny. V tomto období je totiž důležité mluvit s dětmi a žáky o tom, kde hledat zdroje pomoci, jaká máme aktuální pravidla ve třídě či ve škole, jak znovu společně budovat vztahy a jak zacházet s dezinformacemi o pandemii onemocnění covid-19 ve virtuálním prostoru.

Mgr. Tereza Berková

Certifikovaná dětská a rodinná terapeutka v Poradně VIGVAM, zároveň působí na pozici školního psychologa na základní škole Square. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové v oboru učitelství pro druhý stupeň základních škol, řadu let pracovala v oblasti primární prevence rizikového chování.

Mgr. Sylvie Stretti

Certifikovaná rodinná terapeutka pracující s dětmi i dospělými v Poradně VIGVAM, dále pracuje s dětmi, pedagogy a rodiči v mateřské škole a jeslích Bambíno. Vystudovala psychosociální studia a husitskou teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Více než 10 let pracovala na linkách důvěry s dětmi i dospělými.

Metodika ke stažení:

Až se sejdeme ve škole – materiál pro mateřské, základní a střední školy k návratu dětí do škol po izolaci, spojené s pandemií onemocnění covid-19.

Další informace pro zájemce:

Můžete si rovněž stáhnout 3 filmy s metodikami pro práci s těžkými tématy ve třídách základních škol. Jedná se o nástroje prevence, které jsou určené pro pedagogy, školní psychology, školní metodiky prevence či jiné další odborníky pracující se skupinou dětí.

Počet asistentů pedagoga ve třídách českých škol se za posledních 7 let více než ztrojnásobil a toto číslo bude bezpochyby nadále růst. Mnoho ředitelů škol proto hledá nové asistenty a mnohdy tápe v tom, kde takové pedagogické pracovníky hledat a jakými kritérii se při výběru řídit.

PhDr. Zbyněk Němec, Ph.D., je speciální pedagog a vyučující na Pedagogické fakultě Karlovy Univerzity. Sám před lety začínal právě jako asistent pedagoga, posléze se této problematice věnoval jako pracovník Speciálně pedagogického centra a také v rámci výzkumu na Pedagogické fakultě UK. Své bohaté zkušenosti zúročil v mnoha publikacích zaměřených na práci asistentů i jako lektor kurzů organizace  Nová škola, o.p.s.

V rozhovoru s redaktorkou Adélou Pospíchalovou si povídá nejen o zákonem daných požadavcích, které by měl každý budoucí asistent pedagoga splňovat (vzdělání, znalost českého jazyka, bezúhonnost, právní a zdravotní způsobilost), ale především o těch neformálních, které jsou mnohdy ještě důležitější. Jaký by měl asistent pedagoga být jako člověk? Na co by se měl ředitel školy při hledání nového asistenta zaměřit a kde vůbec takového člověka hledat? A jak by měl ideální asistent pedagoga vypadat podle žáků?

Další tipy a podklady najdete v aplikaci Zapojmevšechny.cz.

O zkušenostech se základní a střední školou, pocitech, obtížích a úspěších si povídáme s šestadvacetiletou studentkou Janou, u které se setkala dysortografie s nadáním na matematiku. Nadprůměrné nadání a porucha učení, to je tzv. dvojí výjimečnost, se kterou to ve škole děti nemají snadné. Nadání je totiž často zastíněno poruchou a bez pomoci pedagogů jen těžko vyjde najevo. Během studia na základní škole v letech 2001–2008 Jana nedostala speciální podporu, a spadla proto do škatulky ne příliš chytré a zlobivé žačky. Vzhledem ke špatné sociální situaci ji správnou pomoc nedokázala nabídnout ani její maminka-samoživitelka. Jana nevěděla, jak se samostatně učit a připravovat do školy. I přes ne příliš povzbudivý start se dostala na víceleté gymnázium. Své nadání na matematiku ale plně odhalila až v sedmnácti, kdy jí hrozilo propadnutí z matematiky a kdy si s pomocí pravidelného doučování osvojila umění „učit se učit“, a získala tak konečně chuť do studia. Se správnou podporou postupně v sobě našla jistotu, radost z učení i z matematiky.

Jana vystudovala magisterský obor humanitních věd na Univerzitě Karlově. V současnosti dokončuje studia statistiky na vysoké škole a pracuje jako datový analytik. Testy inteligence, kterými po ukončení střední školy Jana prošla, ukázaly, že patří mezi jedince s vysoce nadprůměrnou inteligencí.

Podcast moderuje redaktorka Adéla Pospíchalová.

Křestní jméno hosta bylo změněno z důvodu ochrany soukromí.

Co znamená dvojí výjimečnost, tipy na články k ní a doporučenou literaturu najdete v textu aplikace Zapojmevšechny.cz.

Daniel Pražák učí na základní škole v Praze biologii, je doktorandem v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, spoluzakladatelem iniciativy Otevřeno a autorem podcastu o vzdělávání Hovory z kabinetu. Ve své školní praxi se žáků rád ptá na jejich názor na výuku a bere ho vážně.

Redaktorka Adéla Pospíchalová se ho vyptala na zahraniční zkušenosti se „zlobivými“ třídami. Dozvíte se také o osvědčených aplikacích sbírání zpětné vazby od žáků Mentimeter a Unfold, které můžete použít ve svých hodinách.

Tip:

Unfold je osvědčený nástroj podložený výzkumem best practice. Díky dotazníku Unfold se můžete dozvědět přímo od žáků, kam dále posunout svoji práci, jakým směrem zaměřit další vzdělávání učitelů i jak žáci vnímají školní klima. Máte zájem vytvořit pro vaši školu dotazník na míru?

Kontakt:

Jan Juříček (učitel, zástupce ředitele pro pedagogiku na Základní škole Strossmayerovo náměstí)

E-mail: jan.juricek@zsstross.cz

Doporučené čtení:

ČAPEK, ROBERT. (2017). Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe, s.r.o.

ČAPEK, ROBERT. (2018). Líný učitel. Cesta pedagogického hrdiny. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe, s.r.o.

WILIAM, D. A LEAHY, S. (2016). Zavádění formativního hodnocení: praktické techniky pro základní a střední školy.  Praha: EDUkační LABoratoř, z.s.

STARÝ, K. A KOL. (2016). Formativní hodnocení ve výuce. Praha: Portál.

Další inspiraci ohledně výuky v základních školách v zahraničí vám může přinést facebooková stránka Otevřeno.

Díky odhodlání rodičů prošel běžnou základní školou a nakonec vystudoval učitelský obor na vysoké škole. Honza mluví o tom, jak si poradil v kolektivu slyšících dětí, s jakými se potkal předsudky, a o „neviditelné práci“, kterou pro něj udělali rodiče. Dozvíte se také, co můžete jako učitelé udělat pro své nedoslýchavé či neslyšící žáky.

Podcastem vás provede Marta Kozdas, speciální pedagožka a koučka, která se věnuje podpoře a vzdělávání budoucích učitelů a vychovatelů.

V rámci aplikace Zapojmevšechny.cz najdete i celý přepis rozhovoru.

Vladislav Günter je expertem na výuku tzv. heterogenních skupin, tedy skupin, ve kterých se dospělí frekventanti anebo děti a žáci odlišují podle místa původu, mateřského jazyka, úrovně znalosti češtiny, gramotnosti anebo věku. Využívá při tom své vzdělání antropologa, zkušenosti s pomocí válečným uprchlíkům a integrací cizinců. Podělí se s vámi o inspiraci ze škol v britském Leicesteru, kde se podařilo proměnit nejproblémovější školy v laboratoř progresivního vzdělávání. Popisuje, jak jsou principy výuky dětí cizinců v leicesterských školách výborně použitelné i pro děti s dalšími speciálními vzdělávacími potřebami, například s poruchami učení nebo chování. V Leicesteru učitelé věří, že kvalitně učit znamená umět ihned učit jakékoliv dítě „navzdory“ jeho omezení a specifickým potřebám, nikoliv čekat na to, až se u dítěte zlepší znalost angličtiny anebo až se zmírní projevy jeho poruchy.

Rozhovorem provází Adéla Pospíchalová, která se Vladislava Güntera vyptala také na tipy, jak do výuky v českých školách zapojit i děti, které mají v češtině vážné mezery.

Vladislav Günter v současné době působí jako zástupce hlavního manažera projektu Společné vzdělávání v pedagogické praxi v Národním pedagogickém institutu ČR. Řadu let vedl Centrum pro integraci cizinců, o. p. s., a spoluvytvořil program nízkoprahových kurzů češtiny pro cizince, který v roce 2009 získal Evropskou jazykovou cenu Label.

Adéla Pospíchalová vedla mediální a informační projekty ve společnosti Člověk v tísni. V současnosti lektoruje a přispívá do internetového magazínu Rodiče vítáni. V její práci jí pomáhá i zkušenost matky tří dětí.

Jak se v péči o děti s potřebou podpory legislativní změny ve školách projeví, vysvětlí v podcastu ředitel Základní školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši Jan Jiterský, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 10 Pavla Kubíčková a Jaroslav Faltýn, který vede Odbor základního vzdělávání a mládeže MŠMT.

Podcastem vás provede Marta Kozdas, etopedka, lektorka a koučka z Národního pedagogického institutu ČR.

Doporučené čtení:

Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění účinném od 1. 1. 2021.

Metodický pokyn k zajišťování podpůrného opatření pedagogická intervence.

Doporučené kontakty:

Ředitelé škol se mohou obracet na MŠMT s dotazy ohledně vykazování pedagogických intervencí. Kontaktní osoba pro dotazy je Mgr. Jana Hradílkováz Týmu speciálního vzdělávání (e-mail: jana.hradilkova@msmt.cz).

Infobox:

Definice skutečného PHškoly

PH konkrétní školy představuje skutečný součet hodnot týdenního rozsahu hodin přímé pedagogické činnosti v konkrétní škole. Výpočet PHškoly zahrnujemateřské a základní školy, školní družiny, střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy, které zřizují kraje, obce nebo svazky obcí.

Definice hodnoty PHmax

Od 1. 1. 2020, v rámci platnosti nařízení vlády č. 123/2018 Sb., se nově propočítává tzv. PHmax, tzn. přednastavený limit – maximální týdenní počet hodin výuky podle rámcových vzdělávacích programů financovaný ze státního rozpočtu na jednu třídu v závislosti na průměrném počtu žáků ve třídě (tj. pouze rozsah vzdělávání určený rámcovým učebním plánem). Výpočet PHmax zahrnujemateřské a základní školy, školní družiny, střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy, které zřizují kraje, obce nebo svazky obcí. Stanovené PHmax garantují ředitelům škol dlouhodobější plánování. Finance obdrží škola podle skutečného PHškoly, PHmax je limitní hodnota, kterou pro účely financování není vhodné překročit.

Zdroje dat pro výpočet PHmax a PHškoly

• nařízení vlády č. 123/2018 Sb.
  
• nařízení vlády č. 75/2005 Sb.
  
• vyhláška č. 48/2005 Sb. (pro výpočet PHmax pro přípravnou třídu základní školy nebo třídu přípravného stupně ZŠ speciální)
  
• statistické výkazy (M; P1c 01 v oddílech IVa, IVb, IVc); hodnoty v nich uvedené jsou pro stanovení PHmax a PHškoly určující.
  

Podcastem vás provede Marta Kozdas, speciální pedagožka a koučka, která se věnuje podpoře a vzdělávání budoucích učitelů a vychovatelů.