Loni vydala debutové album Tangerines, na kterém řeší vlastní dětství a dospívání, hluboce ovlivněné smrtí sestry. „Bojovala s poruchou příjmu potravy a to je strašně náročná věc - pro všechny doma,“ vysvětluje hudebnice. I ona si prošla komplikovaným dospíváním. „Měla jsem hodně úzkosti a vlastně jsem ani nevěděla, že to jsou úzkosti. Byla jsem hodně paranoidní, měla jsem dost strachy, které mi vyvolávaly depresivní stavy. A vlastně jsem moc nevěděla, že to je ono.“ 

Pomohla psychoterapie a čas. „A také uvědomění, že nejsem jenom náhrada, že nezaskakuju za někoho jiného,“ říká Marie April. A pomohlo i nedávné ocenění hudební akademií. V rozhovoru hudebnice mluví i o pocitu tlaku a spěchu, který se prý netýká jen nadějných hudebníků s rozjetou kariérou, ale celé generace mladých lidí. 

Co dělá pornografie s našimi vztahy? Co Marii April pomáhá proti pocitu přehlcení? A proč opustila školu v Anglii? Poslechněte si Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Od dětství si představuji, jaké to bude, až budeš odcházet. Couvat do noci,” píše dvaatřicetiletá básnířka Elena Pecenová ve své nové, v pořadí třetí knize. Básnická skladba s názvem Jediný únor je opravdový měsíc tematizuje mezilidskou blízkost, ale i její ztrátu v podobě úmrtí. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit," popisuje svou básnickou skladbu Pecenová.

Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, s každým veršem. Stejně jako sama dvaatřicetiletá básnířka a absolventka pražské AVU: „Že ta kniha je o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní."

V předchozích knihách se Pecenová věnovala prostředí internetu a tomu, jak ovlivňuje lidskou pozornost nebo vztahy. „Je to nevratný proces, telefony už jsou naší součástí,” myslí si autorka. „Někdy mám pocit, jak kdybych žila už celé věky, kolik informací se ke mně dostává. Naše vnímání se tak napíná, až to vytváří pocit bezčasí.”

Pecenová mluví v souvislosti se svou dřívější tvorbou o úmyslu psát milostné básně, které by odrážely současnost. „Důležitý je i ten telefon, protože zamilovanost prožíváme také přes něj. Usmíváme se na něj, když si zrovna píšeme s člověkem, se kterým randíme,” vysvětluje básnířka, podle níž se čím dál víc setkáváme s pocitem, jako by na nás mluvil algoritmus.

Digitální prostředí ale zmiňuje i jako důvod čím dál častějšího pocitu nedorozumění. „Neuvěřitelně se polarizujeme. Je to nebezpečné, protože se spolu odnaučujeme mluvit. Kdybychom si své internetové statusy říkali naživo, určitě se k sobě takhle nechováme. Budeme spolu mluvit, pořád tu bude nějaký dialog a možná na sebe nebudeme tak odporní,” myslí si básnířka, která v rozhovoru mluví také o tom, jak vnímá výuku poezie na školách.

„Všichni si projdou tím, že mají pocit, že básním nerozumí. Když mě učitelka vyvolá, ať vysvětlím nějaký verš, vždycky se spletu. Zároveň myslím, že poezie je něco, co nás spojuje. V běžném rozhovoru často nedojde na témata jako je smrt, ale v básních dojdeme k intimnímu dialogu s někým, kdo má třeba zkušenost, kterou máme také. Můžeme si přes básně hluboce promluvit,” říká Elena Pecenová.

Jak se pořádá autorské čtení v zaparkovaném autě? Nejen o tom mluví v podcastu Kulturák jedna z nejosobitějších básnířek současnosti.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Aby se dostala na svou první módní přehlídku, Lena Knappová se tajně vloudila do pařížského Louvru. Na místě dostala bleskem přes hlavu, když jednoho fotografa vyzvala, aby nepomlaskával po modelkách. „Takhle se mnou už nikdy nemluv,“ poručil jí. Knappová se nenechala odradit, ale místo fotografování přehlídek se rozhodla zkoumat jejich zákulisí.

Část své desetileté práce na prestižním Paris Fashion Week i jinde teď ukazuje na nové výstavě I’ll Do My Own Lashes (Řasy si udělám sama), kterou od 17. dubna hostí Moravská galerie v Brně. 

Umělkyně, oceněná titulem Fotografka roku na Czech Grand Design 2024, na svých fotografiích ukazuje okamžiky, při nichž se z lidské bytosti stává objekt zájmu, ale také to, jak si modelky chrání vlastní bezpečí. Sama se však svět módy chystá opustit. Je čím dál toxičtější, povrchnější i konzumější, myslí si fotografka.

„Koupíš si tašku za tisíce, která má výrobní cenu dvacet eur. Víš to, ale koupíš ji stejně, protože si myslíš, že budeš vypadat líp. Drahá kabelka z tebe ale lepšího člověka neudělá,“ říká Knappová. Svět módy podle ní zásadně proměnily sociální sítě: „Kupujeme si věci ne proto, že je chceme, ale protože je má někdo jiný.“

Co fotografku táhlo do Paříže, proč ji víc než obraz inspiruje hudba a jak se dívá na módní průmysl? Nejen o tom mluví Lena Knappová v novém Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Svět blízké budoucnosti trápí nesnesitelná vedra i povodně. Kam před nimi utéct? Třeba do Výšiny, resortu ve vyšší nadmořské výšce, kam se za odměnu dostávají ti, kdo se o životní prostředí kolem sebe starali. Román na pomezí dystopie a post-apokalypsy promlouvá mnohohlasem několika postav a sleduje skrze ně život v čím dál podivnějším resortu.

Lukášková ale vysvětluje, že víc než ekologie ji při psaní zajímalo, jak se lidé chovají v krajních situacích, tak dobře popsaných třeba v seriálech žánru post-apo. Jako příklad dává spisovatelka svou oblíbenou sérii Živí mrtví. „Je tu skvěle vidět, že největší problém jsou ti živí, ne ti mrtví,” konstatuje Lukášková.

Ve své knize vedle pragmatické studentky botaniky Mii staví matku Zoe, která věří v moudrost přírody, a přidává také temnou duchovní šamanku Gaiu, jejíž ezoterické řeči a manipulativní chování se prý trochu nečekaně inspirovaly u lídrů manosféry.

V rozhovoru Lukášková mluví také o diagnóze ADHD, kterou spisovatelka a podcasterka dostala před necelými třemi lety a díky které prý mohla vzniknout kniha jako Výšina. Léta se snažila zapadnout, psát tak, aby se k jejím knihám dalo vztáhnout. Díky lékům se jí teď poprvé podařilo ztišit hluk v hlavě a také si dodat odvahu a neřešit, co si myslí druzí.

Diagnóza prý Lukáškové přináší úlevu, ale i hořkost. Hlavně proto, že nepřišla dřív. „Mohla jsem si ušetřit spoustu trápení. Celý život jsem se obviňovala, že jsem líná, neschopná, nezapadám," lituje spisovatelka.

Jak Markéta Lukášková vnímá hejty — včetně těch, které si dává sama? Co ji naučily dva roky psaní do mužského časopisu pod cizím jménem? A proč si dala za cíl shlédnout 800 filmů, než umře? Poslechněte si nové vydání Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Píseň Crossroads, jež reprezentuje Česko na Eurovizi 2026, sází na rozvláčné tempo, zádumčivou atmosféru a text, který se sžíravého pocitu nejistoty dostává až k hlubokým filozofickým otázkám. Proč si ničíme planetu, když jinou nemáme?

„Nechtěl jsem, aby to byla stížnost, ale kritika, kterou vlastně všichni sdílíme,“ říká o skladbě její autor, mladý hudebník Daniel Žižka. „Nikdo nechceme vědomě škodit vlastnímu prostředí. Všichni jsme frustrovaní, všichni to způsobujeme, nikomu to není jedno,“ myslí si Žižka, student skladby na konzervatoři Jaroslava Ježka a také herec, který se objevil například v seriálu Taneční.

Environmentální problematika ho zajímá odmalička, ale myslí si, že musíme změnit způsob, jak o ní mluvíme. „Pokud budeme environmentální konverzaci vést útokem, tak to k ničemu nepovede. Musíme ji vést stylem, který i lidi s jiným názorem nezablokuje. Když na mě někdo zaútočí, zavřu se a budu se snažit bránit, místo abych tomu porozuměl,“ vysvětluje Žižka, jehož píseň některým posluchačům připomíná zvuk předchozích vítězů Eurovize, Švýcara Nema a Rakušana JJ.

Český účastník aktuálního ročníku populární soutěže ale vysvětluje, že se nesnažil napsat song, která splňuje kritéria úspěšných hitů. „Chtěl jsem napsat písničku, kterou bych se nestyděl dát i na svoje album. Dát jí to, co si myslím, že potřebuje,“ říká hudebník. „Věřím, že i divák Eurovize si zaslouží víc, než aby mu všechno bylo přizpůsobované. Myslím, že diváka nemusíme tolik podceňovat. Zvládne toho zkonzumovat víc, než se zdá.“

Co dělá, když zrovna neskládá, nezpívá nebo nevyučuje na své alma mater? „Jdu si zaběhat nebo do lesa. Ale málokdy mám pocit, že hudby už bylo dost,“ říká se smíchem Daniel Žižka.

Jak vnímá politickou rovinu Eurovize? Kdo jsou jeho největší vzory? A jak se cítil, když zjistil, že bude reprezentovat Česko ve Vídni? Poslechněte si poslední vydání Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Vietnamský účetní Dũng Nguyễn z filmu Letní škola, 2001 porazil Ivana i Josefa Trojanovy, šestnáctiletá herečka Kateřina Falbrová zase předčila Annu Geislerovou. Zatímco v Českých lvech se pomyslně obměnila jedna filmařská generace, Oscaři konečně ocenili veterána Paula Thomase Andersona. Jeho snímek Jedna bitva za druhou získal v neděli v noci celkem šest sošek včetně ceny za nejlepší film.

„Jméno Paula Thomase Andersona je v současném Hollywoodu možná tím nejskloňovanějším. Jde o tvůrce, který neustále zkoumá temná zákoutí americké duše i společnosti. Přesto do včerejška žádného Oscara nedostal, takže je to jisté zadostiučinění,” hodnotí ocenění pro film Jedna bitva za druhou kritik Tomáš Stejskal, který režiséra chválí mimo jiné za to, že třicet let starou knižní předlohu dokázal aktualizovat do podoby politického komentáře k dnešku.

„Pokud lze někoho považovat za opravdového vítěze Oscarů, pak asi cinefily, protože ti si konečně přišli na své,” glosuje filmová publicistka Kristina Roháčková a zmiňuje další z úspěšných snímků letošních cen, Hříšníky režiséra Ryana Cooglera. Pestrý žánrový mix historického dramatu, hudebního filmu a hororu vypráví o osudech afroamerické komunity v malém městě na segregovaném jihu ve třicátých letech minulého století. 

Snímek si z losangeleského Dolby Theatre odnesl čtyři ceny, včetně té v kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Michaela B. Jordana. „U Hříšníků se povedlo to kýžené: vidělo ho hodně lidí a zároveň potěšili kritiku i nadšeneckou skupinu diváků, která bývá nejhlasitější na sociálních sítích,” myslí si Roháčková.

Podobný osud mohl potkat i tuzemský film Sbormistr. Podle Roháčkové a Stejskala ale filmu volně inspirovanému kauzou sexuálního násilí uvnitř sboru Bambini di Praga vedeného Bohumilem Kulínským ublížil kontroverzní spor. Jedna z obětí obvinila tvůrce snímku z toho, že využili její příběh včetně jména. Autoři snímku se nařčení dlouhou dobu bránili. Jméno hlavní hrdinky nakonec před nedávnem změnili. Konflikt se tím však neurovnal a spor míří k soudu.

„Ta kauza je strašně složitá a já bych se hrozně nerad stavěl na jakoukoliv stranu. Nechci snižovat trauma, které mohli lidé, jimiž je film inspirován, utrpět,” říká Tomáš Stejskal, „zároveň mám pocit, že se z toho trochu stal morální lynč. Většina tvůrců ten film dělala s velmi upřímnými pocity. Neříkám, že není dobře, aby se o tom mluvilo a aby se oběti ozývaly, ale trošku mám pocit, jak kdyby to Sbormistr ’vyžral’ za všechna díla, která by mohla být popotahována možná i z relevantnějších důvodů,” myslí si kritik.

Proč na Oscarech opět neuspěl Timothée Chalamet? A má Česká filmová a televizní akademie při hodnocení filmů zohledňovat, jak jsou divácky úspěšné? Poslechněte si speciální vydání podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Šest nemocničních postelí, do kterých si návštěvník mohl lehnout a na chvíli zažít pocit pacienta připoutaného na lůžko. Kolem něj uklidňující les nebo konejšivé projekce na stropě. A ve sluchátkách zní zvuky každodennosti: procházky, koupání v řece, přípravy oběda. Tedy činností, které člověk upoutaný na lůžko už přímo zažít nemůže.

Výstava Institut blízkosti, která proběhla loni na podzim v pražské holešovické tržnici, měla své návštěvníky přimět k zastavení. O tom, co zažili, si pak mohli navzájem povídat u jednoho stolu. Teď svému autorovi, scénografovi Marku Cpinovi, vynesla nominaci na cenu Czech Grand Design.

„Hlavní zadání bylo, aby lidi z výstavy neodcházeli v depresi. Chtěli jsme ukázat, že péče může být zážitek i pro toho, kdo se stará,” vysvětluje Cpin, který výstavu realizoval spolu s autorkou konceptu Simonou Bagarovou. „Pečující musí ochránit sám sebe. Jinak to nemá smysl pro nikoho.”

Podobně konejšivě jako by sedmačtyřicetiletý Marek Cpin přistupoval i ke scénám, které už přes dvacet let tvoří na divadelních jevištích po celém Česku. „Divadlo mě vždycky umělo přenést z reality někam jinam, ať už do světa fantazie, myšlenek nebo prostě nějakého úniku,” vysvětluje scénograf, jehož domovská scéna je v pražském divadle Na Zábradlí.

„Kdykoli jsem do divadla přišel, chtěl jsem mít vizuální zážitek, který mi prázdné jeviště nepřináší, byť pro někoho může fungovat. Je to, jako když malujete obraz, který je zarámovaný portálem. V tom obraze musí mít všechno svoje místo, svou logiku. Divák ji může nebo nemusí odhalit, ale důležité je ten prostor vytvořit. Vytvořit svět, vymyslet ho do detailu. Je to pro mě. Buduji svůj vesmír,” říká Cpin, jehož práce je k vidění také v aktuální dramatizaci Romea a Julie ve Švandově divadle nebo v Krkavcích Dejvického divadla.

Co všechno se vlastně dá dělat barvou nebo světlem, které má tak důležitou roli třeba právě v adaptaci slavného Shakespearova dramatu? „Barvou nebo světlem můžete naprosto měnit charakter všeho. Absolutně změnit atmosféru, význam,” vysvětluje Cpin. „Můžete takhle proměnit herce ve vteřině. Stačí jedno světlo a z nenápadné figury se může stát nejdůležitější osoba na scéně. Podsvítíte ho a je z něj démon. Zasvítíte svrchu - a vypadá, že je osvícený.”

Cpin, který dlouhodobě spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem, s nímž se potkal už za gymnaziálních let, zdůrazňuje důležitost herců pro svou práci: „Scénografie je specifický obor. Sama o sobě totiž neznamená nic. Začne fungovat až s hercem. To je na divadle zajímavé i náročné. Všichni dohromady se na sebe musí naladit. Musí kopat za jednu věc.”

Jak s divadly zahýbal covid a v jaké jsou teď podle Marka Cpina kondici? Jak můžou kostýmy komentovat současnou společenskou situaci? A jde najít scénografii ve veřejném prostoru? Pusťte si novou epizodu Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Přijde mi, že se děda zamiloval do ChatGPT. S nikým jsem ho neslyšela mluvit tak mile a šarmantně,“ směje se osmadvacetiletá hudebnice Pam Rabbit. Život s technologiemi a v online prostředí tematizovala laureátka ceny Anděl už na své předchozí desce I Love The Internet: „Narodila jsem se v době, kdy jsem ještě stihla kazety. Pak ale přibyla cédéčka a najednou jsem v ruce měla iPhone. Od mého dětství doteď proběhly obrovské změny. Všichni víc žijeme na internetu. I moje babička s dědou jsou na telefonu.“

Pam Rabbit, civilním jménem Pamela Narimanian, ale ve své hudbě často mluví o tom, jak technologie ohýbají skutečnost. „Začali jsme si uvědomovat, že na sítích není realita. Laťka je hrozně vysoko, když konstantně koukáte na někoho, komu se pořád jenom daří,“ říká hudebnice, jejíž nová deska nese název Planet 33. Rozhodla se ji věnovat všem „mimozemšťanům, kteří byli odmítnuti na své domovské planetě“. Sama ten pocit jako imigrantka s arménskými kořeny dobře zná.

„Čím jsem starší, tím se víc akceptuju. Přestávám se omlouvat za to, že jsem. To, že vnímám svět maličko jinak, není hned špatně. Nemusím být hned zvláštní,“ uvažuje Pam Rabbit, jejíž novou desku uvedl singl s Ewou Farnou Baby no a co. Zpívá se v něm i o hledání sebe sama. 

„Ten pocit zažívá víc lidí, než si uvědomujeme. Hlavně si myslím, že to tak má hodně žen. Odmalička jsou učené hodně dávat. Vidíte malé holčičky s kočárky a s miminkem, už ve třech letech se učí, že se budou o někoho starat,“ myslí si Narimanian. „Když mi přítel udělal čaj, měla jsem pocit, jak kdyby přede mě někdo položil past. Poslední, co by mě napadlo, bylo, že pro mě prostě chtěl udělat něco hezkého.“

V rozhovoru Pam Rabbit mluví i o tom, jak se naučila nacházet vlastní hodnotu jinak než ve vyprodaných koncertních sálech. Úspěch tkví v udržitelnosti, vysvětluje zpěvačka, jejíž hudbou čím dál víc proniká osobitost a autenticita - a vidět je i na jejím online vystupování. „Čím víc jsme na sociálních sítích, tím víc prahneme po lidskosti,“ vysvětluje.

Proč je lákavější stát se influencerem spíš než doktorem? A proč si pop star Yungblud vybral Pam Rabbit jako jedinou českou účastnici na svůj Bludfest? Poslechněte si aktuální vydání podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„To, co zasel covid a válka na Ukrajině, s sebou pořád vlečeme a pořád se s tím potýkáme,” myslí si Jáchym Topol. Dlouho prý čekal na knihy, které budou události posledních let reflektovat. Pro literáty je to fantastická možnost se pustit do psaní, říká spisovatel.

„Ta epidemie, ta katastrofa, na kterou jsme zapomněli, kterou jsme vytěsnili. Chodili jsme po městě v rouškách, všechno bylo zaťaté, pomalé a mrtvé. Mám pocit, že jsem snad jediný, kdo popsal Staroměstské náměstí plné křížů. A sotva jsme se vyvlekli z epidemie, začala válka,” rekapituluje autor.

Na otázku, kdy se mu román Peklo neexistuje začal rodit v hlavě, Topol odpovídá scénou z něj, v níž hrdina Tomáš říká: „Jsou tak mladí, že až je zalehnou Rusové, zapomenou na svobodu, jako zapomněli na covid.”

„To je taková moje životní zkušenost,” říká Topol. „V roce 1968 jsem byl malé dítě. Pamatuju si vlajky, pamatuju si Dubčeka v televizi, pamatuju si nadšení, pamatuju si střelbu, pamatuju si mrtvoly. A hlavně si pamatuju to ticho potom. Pamatuju si, jak učitelky, které dřív halasně mého tátu jako dramatika zdravily, pak najednou přecházely na druhý chodník. To, čeho se bojím, ale čemu zároveň nevěřím, že se nakonec stane, je, že by Češi zase spadli do studny poroby. Zase bychom zapomněli na svobodu a zase bychom se hrbili.”

Invaze, covid a nespolehlivá paměť ale zdaleka nejsou jedinými tématy nového Topolova románu. „Taky je to příběh o lásce, o rozcházení se s někým, s kým máš společný život, je to příběh o zamilování, jak toužíš po tom, do koho jsi zamilovaný, jak před ním zároveň prcháš. Nechci, aby to pokus o sociologickou studii. Napsal jsem barokní, dramatický příběh,” říká spisovatel.

V rozhovoru také mluví o konci literatury. „Myslím, že skutečně nevíme, co přinese umělá inteligence,” uvažuje Topol. „První knížky jsem zběsile psal, než mě zavřou. A teď jsem si říkal, že tu knihu musím dokončit, než literaturu ovládne umělá inteligence.”

Je, nebo není na tom česká literatura nejhůř, co kdy byla? A proč Jáchyma Topola fascinuje baroko? Poslechněte si Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Rozhovory, to je hodina bavení se o mně. A to je moje nejoblíbenější téma,“ říká Radek Lajfr, který málokdy mluví vážně. V rozhovoru pro Kulturák přesto vypráví i o prvních sezeních na terapii. K té ho dotlačil Oskar Hes, herecký kolega, se kterým Lajfr hraje v Shakespearově Romeovi a Julii ve Švandově divadle. 

„Mám toho hodně, takže některé věci dost odsouvám. Oskar je přesně ten typ člověka, kterému řeknu, že chci asi někdy na terapii, a on mi okamžitě dá číslo, podá mi telefon a řekne: zavolej. Tak jsem vzal telefon, zavolal, domluvil termín a šel,“ popisuje Lajfr.

Celé dny tráví ve škole, zkoušením v divadle, natáčením, večery pak s hudbou. Kromě herecké kariéry se mu čím dál víc daří na rapové scéně. Na začátku roku Lajfr vydal EP první týden v rychlých klucích, ve kterém tematizuje svůj nástup na jeden z nejúspěšnějších labelů v Česku, z něhož pochází třeba rapper Calin. 

„Rychlí kluci nás vychovávali. Brali nás na tour, vysvětlili nám, jak si máme rozdělovat peníze,“ říká Radek Lajfr, kterého prý zkušenější brněnská parta hudebníků naučila zásadní pravidla pro to, aby byla hudební kariéra udržitelná: „Jeden virál nestačí.“

Má Radek Lajfr jiný vztah k hudbě než k divadlu? „Hudba je hodně rychlá tvorba. Hned dostanu dopamin. Divadlo je dlouhodobější. Baví mě hrát ty situace, ale role vždycky vychází nějak z tebe,“ vysvětluje herec a rapper. „Jsi to ty, i když hraješ vraha. Tak já přistupuji k herectví. Miluju pomrkávat na diváka, bourat čtvrtou stěnu. Jsem v tomhle Donutil.“

Co na „donutilství“ Radka Lajfra říkají jeho kolegové? Dá se Shakespeare přiblížit mladým? A jak se udržuje autenticita na sítích? Poslechněte si Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Sex používá jako prostředek vyprávění,“ říká o Spalující rivalitě publicistka Táňa Zabloudilová. „Kdyby v seriálu sexuální scény nebyly, přijdeme o příběh. Z toho, jak se k sobě Ilja Rozanov a Shane Hollander chovají v posteli, poznáváme, jak se jejich vztah vyvíjí, jaké mají povahy, nebo obavy.“

Podobně sexuální scény v seriálu, který původně vznikl pro kanadskou streamovací platformu Crave, vnímá i kritička Kristina Roháčková. „Herci během toho sexu opravdu hrají. Nejsou to takové ty scény, na které jsme zvyklí, že se něžně dotýkají ruce a lidé si vzdychají do obličeje. Opravdu tu došlo k tomu, že se v seriálu narodily hvězdy,“ říká Roháčková na adresu mladých herců Hudsona Williamse a Connora Storriea.

Proč se z nenápadného seriálu stala senzace? Bylo to jen peprnými sexuálními scénami? Podle Zabloudilové a Roháčkové rozhodně ne. Spalující rivalita naplňuje důležitou poptávku po pozitivitě. „Už minimálně půl dekády se bavíme o tom, že potřebujeme feel good seriál. Že jsme ze světových krizí i z toho, jak nám je nabízí popkultura, už strašně vydeptaní,“ vysvětluje úspěch Táňa Zabloudilová. „Ženy chtějí koukat na seriály, ve kterých muži otevřeně mluví o svých emocí,“ dodává Kristina Roháčková.

Které seriály dobře vyprávějí o sexu? A jaká je knižní předloha seriálu, který boří svět? Poslechněte si aktuální vydání podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Alkohol, nad tím ani nemusíme dlouho přemýšlet,” odpovídá osmačtyřicetiletá umělkyně na otázku, co je nejčastěji se objevujícím zlozvykem mezi respondenty jejího projektu. Pracuje na něm už od roku 2022 a nyní představila jeho knižní podobu. Ta obsahuje přes 35 tisíc hesel. „Chtěla jsem ukázat co nejpestřejší škálu lidského chování,” popisuje Šedá, která sběr podnikala osobně v terénu - obcházela školy, vsi, ale i vězení.

„Češi chodí v outdooru nakupovat do obchoďáku, a potom si na osmitisícovku vezmou Crocsy,” jmenuje umělkyně jeden z často se opakujících zlozvyků v jejím projektu. V portfoliu absolventky AVU v ateliéru Grafika II. u Vladimíra Kokolii jsou hlavně díla připomínající sociální intervence. V roce 2003 přemluvila obyvatele moravské vesnice Ponětice, aby zkoordinovali všechny své denní činnosti a prožili tak spolu co nejvíce času.

„Mí rodiče nemají žádné výtvarné vzdělání. Táta je elektromechanik, mamka byla prodavačka. Celý život jsem konfrontovaná s prostředním, ve kterém mají věci být nějak užitečné,” vysvětluje Šedá. „Když jsem nastoupila na akademii, byla jsem úplně frustrovaná, že nikdo nechodí na výstavy nebo že jsou tam furt ti samí lidé. Měla jsem o dost větší potřebu jít za lidmi do terénu. Už mi to nějak zůstalo a vidím v tom smysl.”

Vlivem sociálních sítí prý práce Kateřiny Šedé nestárne: „Řešíme pořád dost podobné problémy. Dokonce bych řekla, že jsou ještě závažnější.” A jaké problémy má na mysli? „Jsme daleko uzavřenější. Sociální sítě přinesly roztříštěnost společnosti. Řekla bych, že se to zhoršuje. Je mnohem těžší bojovat o pozornost.”

Umělkyně, která patří k nejvyhledávanějším v Česku, ale i v zahraničí, kulturu vnímá široce. „Nemá být pro hrstku vyvolených. Děláme ji všichni. I můj soused. Je pro mě důležité si svou práci oddřít v terénu,” říká Šedá, která se brání přirovnávání k političce, spíš je prý sociální terapeutkou.

Co pro ni znamená odmítnutí? A proč si čte vzkazy na sociálních sítích? Poslechněte si rozhovor s Kateřinou Šedou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Metoda Markovič, jeden z nejúspěšnějších krimiseriálů poslední doby, se vrátil na televizní obrazovky s novou řadou. Tentokrát vypráví o vyšetřování zločinů takzvaného spartakiádního vraha Jiřího Straky a režijně se ho chopila dvojice Tomáš Pavíček a Jan Vejnar.

„Snažili jsme se navodit pocit nervozity, politický a psychologický tlak,“ vysvětluje Jan Vejnar. Podle režisérů se do nové řady Metody Markovič propisuje i element politického thrilleru. „Je tu pocit určité beznaděje. Jak můžeš být v osmdesátých letech svobodný? Když někoho zavřeme do vězení… není v něm vlastně celá společnost?“ ptá se Tomáš Pavlíček. „Obrazně jsem si to pro sebe popsal, jako kdyby tu už bylo vydýcháno. Jako by nebylo kde brát.“

Jaký byl spartakiádní vrah Straka? Režiséři měli možnost nahlédnout do kriminalistických spisů. Jednoduchý klíč k osobě vraha ale nenašli. „Vytvořit psychologický profil Jiřího Straky - co je za osobnost, jaké měl motivace - to se vlastně doteď nestalo. Každý na něj má jinou teorii a s tím se potýká i Markovič,“ říkají režiséři. „Straka byl mimořádně inteligentní. Uměl měnit role, hrál ty, které pro něj v dané situaci byly nejvýhodnější. To, co se kolem něj dělo, uměl chladnokrevně, až psychopaticky číst.“

Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček mluví také o námitkách paní Lucie, pozůstalé po jedné z obětí spartakiádního vraha. Co se na základě její žádosti v seriálu na poslední chvíli upravovalo? A proč je Maxmilián Kocek, představitel spartakiádního vraha Straky, mimořádný herec? Poslechněte si rozhovor s režiséry nové řady Metody Markovič.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Je hezký poslechnout si dvacetiletou holku, na kterou jsem se dlouho nedokázala napojit, a najednou zjistit, že to bylo dobré,“ přiznává Lenka Dusilová. Na sklonku roku oslavila zpěvačka padesátku a vydala hudební retrospektivu LD 50. I díky ní zjistila, že na své mladé já byla možná zbytečně přísná. 

„Narážím zpětně na svou povahu, která vždycky kladla nějaké překážky. Myslím si, že mi možná mohly uniknout věci, které mohly být skvělé. Nad tím vším byl vždycky sebekritik, nějaká nesebedůvěra nebo nejistota. Bágl hudby, která po mě zůstává, mohl být třeba ještě větší,“ myslí si Dusilová.

V rozhovoru pro podcast Kulturák vzpomíná na začátky své hudební kariéry v raných devadesátých letech, kdy hrála s kapelou Sluníčko, ale i na koncert na pražském Strahově, při kterém s Lucií předskakovala Rolling Stones. „Necítila jsem se úplně ve své kůži. Nevím, jestli je pro mě motivace hrát pro takovou obrovskou masu. Byl to pocit, že sloužíte nějakému celku, ale stejně se cítíte před takovým publikem nejistě,“ vzpomíná Dusilová. 

S Davidem Kollerem založila kapelu Pusa, ale s ní přišlo i temné období. Koller při přípravách druhé desky upřednostnil vlastní Lucii a Dusilová kapelu rozpustila. „Prošla jsem si obdobím, kdy jsem se třeba na něj i zlobila, ale vlastně to nebyl úplně jeho problém. Musela jsem si vyřešit svoje věci, které vyšly na povrch. Smutek z toho, že přijdete o důležitého člověka v životě, pak si uvědomíte, tyjo, ten problém je asi někde v dětství,“ vypráví hudebnice. 

V komplikovaném období nakonec zachránilo to, co ji naplňuje nejvíc: „Když jsem rozpustila Pusu, měla jsem sebedestruktivní mód a nadělala jsem nějaké škody. Cítila jsem, že to musím napravit. Hudba je pro mě extra důležitý prostor bezpečí. Přišla mi jako jediná cesta, je to celý můj život.“

Proč už se na sebe Lenka Dusilová nezlobí? A jak spolupracuje s hudebníky mladé generace? Poslechněte si Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Pražští rappeři Gufrau loni pokořili třímilionovou hranici streamů na Spotify. Skladba Navždycky blázen, kterou dali dohromady spolu s rapperem Rohonym a blízkým spolupracovníkem Victorem Kalem, pomohla z Gufrau udělat nové hvězdy tuzemské alternativní scény. Mimořádně úspěšný rok čerstvě odmaturovaní hudebníci zakončili kolaborativní deskou Boyband. Je plná hitů, ale i úvah o tom, jak vlastně bude vypadat dospělost.

„Celé album stojí na otázce, jestli už není čas tu párty uzavřít,“ vysvětluje Victor Kal, který se na desce vyrovnává i s nešťastnou láskou. Boyband ale otevírá i další oblíbené téma Gufrau - bydlení, vydělávání, práci. Tomu všemu musí večírky ustoupit. „Když jsme se poznali, náš vztah byl vybudovaný na tom, že jsme spolu hráli na akcích. To jsme neskončili na dvou pivech, najednou jich bylo dvanáct,“ vysvětlují hudebníci.

S tím, jak jejich popularita rostla, jakoby si Gufrau a Victor Kal čím dál víc uvědomovali, že večírky nemohou trvat věčně. „Party je fajn, ale jen do doby, než se začne propisovat do celkového chování člověka,“ říká rapper Hugo Wiesner.

V rozhovoru hudebníci mluví i o tom, jak nás jako společnost čím dál více ovládají nízké potřeby. Právě to prý symbolizuje Filip Turek. „Je jako vulkán, který ukazuje, že lidi se mohou chovat pudovým způsobem. Ztrácí morální dohled nad sebou,“ myslí si další člen Gufrau, Vojtěch Pravda. „Byl jsem zklamaný, když mí spolužáci říkali: Haha, budeme volit Motoristy. Potom to reálně udělali. Brali to jako zábavu. Dopad, který to může mít, je strašidelný,“ dodává Victor Kal.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Brouzdal jsem po internetu a vyskočil na mě tenhle článek,” vypráví Jakub Prachař o setkání s příběhem španělského basketbalového týmu, který v roce 2000 získal zlato na paralympiádě podvodem. Většina družstva své postižení pouze předstírala.

„Dočetl jsem se, že i trenér to dělal jen kvůli penězům,” směje se herec, který o námětu vyprávěl svému dlouholetému kamarádovi, scénáristovi Petru Kolečkovi. Když si příběh převedli do tuzemských reálií, začali si ho představovat jako „české Kokosy na sněhu”.

„Podařilo se nám vyrobit, myslím, lidský film. Nechtěli jsme třeskutě komediálně akcentovat mentální postižení. Sport je tu vlastně na pozadí, spíš je to příběh rodiny a lidí okolo. Neměli jsme v úmyslu se někoho dotknout. Dream Team bude možná mít úplně opačný efekt. Zjistil jsem, že je to ve finále dojemný film. Třeba bude mít efekt, že paralympionici dostanou víc peněz. Že si jich někdo všimne,” říká Prachař, který ve filmu hraje po boku Martina Hoffmana. Sám si vymyslel roli neúspěšného divadelního režiséra, který učí hráče předvádět mentální postižení.

V rozhovoru pro podcast Kulturák také mluví o současných tuzemských komediích. Podle Prachaře se na něj chodí málo. „Filmy, které mají být masové a nejsou, jsou prostě blbě udělané,” myslí si herec. „Lidi mají nakoukané věci z různých platforem, laťka se prostě posunula. Myslím, že si za to filmaři mohou v tomto ohledu sami,” myslí si herec, který se na filmu Dream Team podílel i producentsky.

Nedávno Prachař exceloval v civilně pojaté roli Šimka v seriálu Studna. Sám přitom tvrdí, že dramatické role jsou snazší než ty komediální. „Člověk musí investovat energii dovnitř. Zpomalit, šetřit se. Stojí to trochu méně úsilí a je to vděčné. Lidi pak říkají: podívej, on konečně hraje, předtím takové blbosti - a teď poprvé zahrál,” vtipkuje Prachař a svěřuje se, že sám k sobě býval dost kritický. „Dřív jsem se perfektně dehonestoval. Ocenit se umím až teď.”

Poslechněte si Kulturák s Jakubem Prachařem nejen o nové komedii Dream Team.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Nová pohádka, kterou Česká televize odvysílá na Štědrý večer, nese název Záhada strašidelného zámku. Jaké hodnocení si jedna z každoročně nejsledovanějších (a také nejpřísněji hodnocených) událostí v televizi odnese, se teprve dozvíme. Představitelka princezny Elvíry, devatenáctiletá Sofie Anna Švehlíková, přiznává, že se reakcí trochu bojí. 

„Princezna je hrozně velká role. Hodně komentovaná. Buď je moc hezká, nebo není dost hezká. Je hloupá, nebo je až moc samostatná,“ říká s úsměvem herečka, která se v pohádce režiséra Ivo Macharáčka objevuje po boku Oskara Hese, Jiřího Mádla nebo Jany Plodkové.

Princezna Elvíra je zatím největší role Švehlíkové. „Je nebojácná, aktivní, jde si za svým, ale zároveň je hodně obětavá a milující,“ popisuje herečka princeznu. V rozhovoru podcastu Kulturák ale mluví i o tom, jak by vypadala vánoční pohádka, kdyby si ji mohla sama zrežírovat. „Líbilo by se mi, kdyby hlavní ženská postava nebyla princezna, ale slečna z vesnice, která jí pomáhá,“ improvizuje Švehlíková. „Princ by tam třeba ani nemusel být.“

Letos se herečka objevila také ve filmu Vojtěcha Strakatého Na druhé straně léta, který měl premiéru na karlovarském festivalu. Také vyprávěl o síle ženského přátelství. „Každá postava má své problémy, líbí se mi, jak si společně pomáhají,“ říká Švehlíková.

V Kulturáku mluví také o vyrůstání v herecké rodině (její rodiče jsou herci David Švehlík a Jitka Schneiderová) i o tom, jak se vyrovnává s obviněním z nepotismu. „Setkala jsem se s tím. Je mi to nepříjemné, protože mám pocit, že veškerá moje práce a mé herecké schopnosti jsou jen díky mým rodičům. Není to pravda. Snažím se na to nemyslet, sama vím, kolik práce a času do toho dávám,“ svěřuje se představitelka princezny Elvíry. 

A vzpomíná také na svého dědečka Aloise Švehlíka, který letos na jaře zemřel. O herectví prý moc nemluvil, ale svou vnučku vždy podporoval. „Chodil na mě už na dramaťák,“ říká herečka. Kdysi se mu svěřila, že musí natáčet v době, kdy by se měla připravovat na maturitu. „Děda mi řekl, že si mám říct, co je moje priorita. Pak udělal pauzu a řekl: škola, samozřejmě. A měl pravdu.“

Proč diváci tak prožívají Štědrovečerní pohádky? A jak hereckou kariéru ovlivňují sociální sítě? Nejen o tom mluví Sofie Anna Švehlíková v podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Být sám doma je situace, která je zároveň děsivá i vzrušující. A přesně na tom ten film stojí,“ říká publicista a spisovatel Antonín Tesař v Kulturáku z pražského Bia Oko, kde podcast Seznam Zpráv promítal jednu z nejslavnějších amerických vánočních komedií. Sám doma, film režiséra Chrise Columbuse z roku 1990 s Macaulayem Culkinem v hlavní roli, se stal kasovním trhákem, který se i 35 let po premiéře pravidelně vrací do vánočního programu televizí i nabídky streamovacích platforem.

Podle Tesaře je komedie o klukovi, kterého rodina zapomene na Vánoce doma, snímkem o překonávání hranic. „Všechny postavy jsou od začátku stavěny do situací, které jsou něčím za hranou – děsivé, nekomfortní, ale zároveň vzrušující,“ říká kritik. I divák přitom musí ukázat, že má silný žaludek. Zvlášť ve chvílích, kdy osmiletý Kevin různě kreativními pastmi bojuje s Mokrými bandity, kteří se snaží vloupat do jeho domu. Co je bude bolet víc – žehlička v obličeji, nebo hřebík v chodidle? „Jako diváci si pořád říkáme: Je to ještě v pořádku, nebo už je to moc? A právě v tomhle hravém testování hranic je síla toho filmu,“ myslí si Tesař.

V debatě před projekcí Sám doma jsme se dostali i k obecnějším úvahám. „Násilí v dětských příbězích tu nebylo proto, aby traumatizovalo, ale aby zpřítomnilo ohrožení a ukázalo, jak se v něm dá přežít,“ vysvětlovala spisovatelka Klára Vlasáková. „Každý z nás má pohádku, která ho vyděsila. A právě proto si ji pamatujeme dodnes.“

Proč byly americké vánoční filmy osmdesátých let tak ztřeštěné? A která pohádka nás traumatizovala? Poslechněte si Kulturák o filmu Sám doma.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Život se nám zlomil o půl čtvrté. Když se ve zprávách objevilo, že se střílí na Filozofické fakultě, a my jsme se Terezce nedovolali,“ říká Dora Čechova, spisovatelka, která svou zkušenost z tragické události popsala v knize Terezko, vrať se!

Své bezprostřední pocity začala zaznamenávat téměř bezprostředně poté, co svou dceru našla postřelenou v nemocnici. „Psaní bylo sebezachraňující. Když se vám stane, že se váš život rozetne, najednou neplatí, co platilo… Psát bylo to, co jsem dělala už předtím, co jsem mohla dělat dál. Pomáhalo mi to přežít chvíle, kdy jsme nebyli s Terezkou,“ říká autorka povídkových sbírek Padaná letní jablka nebo Ženy, které potřebují muže.

Že o své zkušenosti musí mluvit, zjistila záhy. „Potom, co média zmlkla - a my jsme vůbec nevěděli, co se ten den stalo,“ vysvětluje spisovatelka. „Hltali jsme každou zmínku, každé svědectví policisty, hasiče, potom Lenky Šimůnkové jako maminky. Tak jsem začala chápat, že každé svědectví je potřeba.“

Kniha Terezko, vrať se! líčí komplikovanou cestu od zranění k zotavení. Zpočátku se přitom rodina měla podle doktorů smiřovat s tím, že Tereza už nebude žít jako dřív. Její matka ale raději věřila svému mateřskému instinktu.

„Převálcoval všechno racionální. Když jsem cítila její teplou ruku, byla to pro mě taková jiskra. Věděla jsem, že je Terezka citlivá, křehká, že to, co se stalo, bylo tak zdrcující, že se dítě nemůže probudit jen tak po operaci. Věděla jsem, že bude spát. Když mi doktor řekl, ať se připravím na to, že se jí neobnoví kognitivní funkce, myslela jsem si - ale on tomu úplně nerozumí, protože já vím, že ona se nám probudí,“ vypráví Čechová.

„Je to událost, která proměnila naši společnost,“ myslí si autorka o střelbě v prostorách pražské filozofické fakulty před dvěma lety. „Pojmenovat to, co se stalo, je naprosto v pořádku. Měli bychom si říct, že jsme společnost, v níž vyrostl mladý muž, a nikdo si nevšiml, že se chystá k něčemu tak zrůdnému. Pokud si neuvědomíme, že někde v rodinách mohou být nesledovaní mladí lidé, kteří se zavírají v pokojích, straní se spolužáků, nejsou socializovaní… Když budeme zavírat oči, nepomůžeme člověku, kterému bychom mohli pomoci. Tak jako nikdo nepomohl člověku, který udělal něco tak strašlivého.“

Podle Dory Čechové je důležité vědět, že každý může nad událostí truchlit po svém, ale také to, že nad střelcem je možné cítit lítost. „Pokud musí udělat tak strašlivou věc, aby na sebe upozornil, tak mně ho bylo líto,“ říká spisovatelka, kterou doplňuje její dcera Tereza. „Mě hlavně mrzí, že jsem ho neznala. O to hůř se mi chápe celá ta situace,“ říká mladá žena, která do knihy své matky přiložila také dopis pro své spolužáky.

V rozhovoru se spisovatelkou Dorou Čechovou a její dcerou Terezou řešíme také vliv umění a psaní na zotavování nebo to, že každý má právo na svůj způsob truchlení.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Nový snímek režisérky Evy Toulové se jmenuje Deník Shopaholičky a vypráví o ženě posedlé slevami. „Po covidu a Ukrajině jsme ve zvláštní fázi zdražování úplně všeho. Nakupování a slevy jsou tématem pro mnohem víc lidí než dřív. I ti, co předtím rozpočet neřešili, to najednou řešit musí,“ myslí si Toulová, která má letos už druhou filmovou premiéru.

Její předchozí snímek Krtkův svět vyprávěl o kontroverzním podnikateli Josefu Roušalovi, a podle kritiků se vůbec nepovedl. Podobné hodnocení má většina filmů režisérky, jejíž díla v hodnocení na databázi ČSFD málokdy vyšplhají nad deset procent.

„Jsem povahou klidný člověk. Ale není to tak, že bych byla neprůstřelná. Pochybuju o sobě každým dnem,“ přiznává režisérka. „Jako autor do poslední chvíle pochybuju, umírám strachem, než si stoupnu před první diváky filmu. Ale tvoříte s tím, že to emoce přinese. To byl film hlavně měl dělat, takže se s tím musíte vypořádat. Teď jsem dostala otázku, jestli jsem se svým posledním filmem spokojená. Ne, já bych ho předělávala do konce života.“

Proč ve filmu přijala perspektivu kontroverzního podnikatele Roušala? Co říká na kritické ohlasy svých filmů? A kdy se vlastně zamilovala do filmařiny? Dozvíte se v posledním vydání podcastu Kulturák s Evou Toulovou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Kdybych nakonec do ohně sáček hodil, spousta lidí by mi to vyčítala,“ uvažuje finalista televizní soutěže Zrádci, ale také hudebník a vystudovaný lékař. Těsně před koncem hry pojal podezření, že Mia je zrádkyně. Kvůli tomu, že nakonec své podezření nevyjádřil při poslední možnosti, sice prohrál hru, ale možná paradoxně nepřišel o sympatie diváků.

„Nikdy nezapomenu na to, když jsem Miu poprvé viděl na nástupišti. Intenzivně potáhla z cigarety, dívala se do neznáma,“ vzpomíná Marcell na první setkání s policejní komisařkou Věrou, která ve hře zvolila identitu instruktorky jógy. Zpěvák naopak vsadil na autentičnost. Nic jiného si ostatně vzhledem ke své popularitě dovolit nemohl.

„Žena mi doporučovala, abych si zapisoval, kdo jak hlasoval u kulatého stolu. Když jsem večer přišel do komnaty, byl jsem na sebe naštvaný, že to hraju z emoční stránky, místo abych vzal rozum do hrsti a držel se jedné z mála indicií, které máme. Všechno jsem si přečetl a znovu věděl, že Marek hlasoval pro Miu, Patrik na ni upozornil s Bárou,“ říká o své cestě k finálnímu podezření, že zrádkyní je Mia.

V rozhovoru ale mluví i o své cestě ke kariéře hudebníka. Pro které stars psal písně? A jak se mu zpívala hymna před plným stadionem v Edenu? Poslechněte si Kulturák s Marcellem.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Hawkins už dávno není jen ospalé městečko uprostřed Indiany. A z kamarádské party Mikea, Willa, Dustina a Lucase vyrostli téměř dospělí mladíci. Seriál, který v roce 2016 pomohl nastartovat éru streamování, před pár dny zveřejnil první část své závěrečné sezóny. Z prvních dílů to vypadá, že ze slavného seriálu se stává akční blockbuster.

„Jsme v dračákovském tažení. Otevře se brána, vyleze z ní příšera, jsou tu šílení vědci, které je potřeba vymlátit, nebo alespoň zavřít bránu,” popisuje s nadsázkou novou sezónu publicista Antonín Tesař. „Budování charakterů je tu těžší a pozvolnější.”

Posunuli jsme se do astrálních sfér, většinu času v páté sérii trávíme v "obráceném světě" a místo osmdesátkových hitovek posloucháme štěkání automatické pušky M16. Přesto se tu řeší i niterné věci, i když spíš kosmeticky. Kolem vývoje příběhu Stranger Things 5 to ale vypadá jasně. „Will bude ústředí postava a půjde tu o sebepřijetí, o přijetí vlastních schopností, které mu umožní konečně se vypořádat se zlem,” myslí si Tesař.

Podcaster a novinář Miroslav Harant je s vývojem nové série spokojen. I on, podobně jako Tesař, mluví o nových Stranger Things jako o příběhu boje dobra se zlem, který se neinspiruje jen osmdesátými lety a žánrovými klasikami od Stephena Kinga. „Je to Harry Potter pro generaci Z,” říká o seriálu Harant. „Začali jsme na Stranger Things koukat ve dvanácti letech - a teď, o deset let později, nás čeká to velké finále.”

Hrdinové a hrdinky seriálu opravdu vyrostli, ale kam se vyvinuli? Co je teď trápí? A jak se za deset let od první sezóny Stranger Things změnila seriálová tvorba? Poslechněte si Kulturák o jednom z největších televizních hitů posledního desetiletí.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Letos vydal desku Mŕtva revolúcia, z níž 17. listopadu hrál před zaplněným Václavským náměstím. Slovenský rapper Fvck_Kvlt se v hudbě nebojí politických proklamací ani kritiky současného systému. Hraní na výročí Sametové revoluce si podle svých slov užil. „Bylo zajímavé vnímat různé generace, cítil jsem, že nás spojuje oslavná nálada,“ říká v úvodu podcastu.

Hudebník zároveň mluví o svém kritickém pohledu na kapitalismus: „Vnímáme ho jako garanci svobody, ale někdy se dostáváme do bodu, kdy kapitalismus bereme jako systém bez alternativ. Zapomínáme ho analyzovat, být vůči němu kritičtí.“

V rozhovoru Fvck_Kvlt komentuje i situaci na Slovensku. „Někdy mám pocit, že už jsme znecitlivělí. Části naší společnosti už jsou umrtvené tím každodenním náporem. Jeden den si popláčeme, druhý den už si řekneme: co už! Možná ale podle sebe soudím druhé,“ uvažuje rapper.

„Uvědomuju si, že na někoho můžu působit i pokrytecky. Když jsem tvořil Mrtvou revoluci, bál jsem se, aby to nebylo jen prázdné gesto,“ připouští přemýšlivý muzikant, který otevřeně hovoří o vlastních pochybnostech.

Nové album chce posluchače burcovat k větší politické představivosti i odvaze: „Mrtvá revoluce je vlastně věčně živá. Nemůžeme ji zabít. I prohraná revoluce vrhá stín revoluce nové.“ Není revoluce trochu děsivé slovo? Možná, že už se jeho význam vyprázdnil, oponuje Fvck_Kvlt, a jde hlavně o to, nebát se diskutovat a přemýšlet.

Jaká slova ho frustrují víc? Třeba slušnost. „Ve společnosti a kultuře změnila slušnost jen málo věcí,“ myslí si Bango. „Je to způsob boje, který se přizpůsobuje tomu, proti čemu se bojuje.“ Naopak hudba podle Fvck_Kvlta dokáže změnit svět.

Proč je lepší hrát s kamarády než s profesionály, kteří vám lezou na nervy? A jaké knížky má u postele? Poslechněte si rozhovor se slovenským rapperem Fvck_Kvltem.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Svobodu a demokracii jsme doma moc neřešili, my, co jsme přišli v devadesátkách, jsme ani neměli volební právo,“ říká Tran Viet Anh neboli Anki, rapper, který loni získal cenu Vinyla a 17. listopadu vystoupí na Václavském náměstí v rámci Koncertu pro budoucnost.

Vystoupení bere nejen jako příležitost mluvit za minoritu. „Je to pro mě symbolické, protože jsem se tady rozhodl žít a mám úctu k místní kultuře. Říkám často, že tu chci být a že sem patřím. Zároveň můžu reprezentovat kulturu jinou. Vietnamská minorita má v téhle společnosti své místo. Je pro mě důležité reflektovat kulturní a sociální rozdíly, aby se lidi dokázali navzájem víc pochopit,“ říká Anki.

Sám se narodil v Německu, později několik let žil i ve Vietnamu, kde zkoušel zapustit kořeny. V rozhovoru mluví také o zkušenosti vietnamských migrantů, kterou popsal ve svém letošním singlu První sníh. „Přicházeli jsme do Čech z Německa, když mi byly čtyři nebo pět let. Většinou lidi migrují za prací, nedostaneš povolení v jedné zemi, tak jdeš do jiné,“ vypráví Anki, jehož píseň inspirovaly příběhy starších přátel, kteří mají přechod hranic v živé paměti.

„Jeden kamarád, který takhle přijel z Vietnamu, mi říkal, že to byla jeho první zkušenost se sněhem, který do té doby znal jen z televize. Tak jsem napsal antivánoční píseň o tom, že pro někoho je to Santa Klaus a padání sněhových vloček, a pro někoho je to přecházení z jedné země do druhé a brodění se sněhem, který jsi znal jen z amerických filmů,“ popisuje Tran Viet Anh.

Má vietnamská komunita v Česku svou politickou reprezentaci? A co by Anki udělal, kdyby se stal ministerským předsedou? Nejen o tom v novém Kulturáku s rapperem, který vystoupí na Koncertu pro budoucnost.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Internet mám jen kvůli programu kin a divadel,” přiznává Jiří Lábus. Herce, který sám sebe nazývá pesimistou, dokáže nadějí naplnit jen máloco. „Jsem optimistický, když vidím výborné divadlo. Vím, že ten večer najednou nebyl ztracený.”

Do divadla se těšíval už od dětství a radost z dobrého kulturního zážitku ho nepřešla dodnes. „Každou sobotu jsem se nemohl dočkat, že půjdu na nějaké představení. Divadlem jsem žil. Herec jsem chtěl být od pěti let. Když mi bylo sedmnáct, přečetl jsem všechno od Dürenmatta,” říká Lábus, kterého trápí představa mladých lidí bez kultury. „Mám pocit, že dneska sítě všechno převálcují. Když jsem dřív jezdil tramvají, hodně lidí mělo knížku v ruce. Dneska mají většinou mobil.”

Sám Lábus se ale na sítích nedávno také proslavil - třeba videem, ve kterém se ve stylu populární hračky mění na Labubuse. „To mi dělá moje manažerka,” přiznává herec. „Má proto cit. Vždycky mi zavolá, ať jí pošlu nějakou blbost. Tohle video vzniklo na společné dovolené na Korfu. Její děti řekly: Jé, hele, stoupni si sem, vy tě vyfotíme. Teprve pak jsem zjistil, u čeho stojím. Mělo to přes milion shlédnutí.”

V rozhovoru mluví Jiří Lábus také o tom, proč by se herci měli zajímat o politiku. „Když hrajete Hamleta, musíte do něj vložit zkušenost ze současného světa. Hamlet touží po poznání pravdy. Herec, který ví, na čem stojí svět dneška, jak je to všechno hrozně vrtkavé, má myslím daleko lepší sdělení, než kdyby se o věci vůbec nezajímal.”

Proč Jiří Lábus nikdy neviděl filmového Pána prstenů či Harryho Pottera? A jaká je nová komedie Milion, v níž hraje ovdovělého otce početné rodiny? Nejen o tom v novém Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Woke. Slovo, které má původ v komunitě afroameričanů v USA a objevovat se začalo už před sto lety. Ale také výraz specifický tím, že ho často definují spíš lidé, kteří se vůči němu vymezují, myslí si publicista a autor podcastu Redneck Matěj Schneider. V debatě podcastu Kulturák z dokumentárního festivalu v Jihlavě vysvětluje, že woke nikam nemizí. Inspiruje totiž i Donalda Trumpa.

„Nechci zabíhat do toho, jestli si americká pravice to, co označuje za woke hnutí, definuje férově a správně. Podle mě ne, ale klidně to nechme být. Rodící se trumpismus tvoří něco, co je zrcadlově podobné tomu, co kritizuje,“ myslí si Schneider.

V debatě je zmíněn také festivalový dokument Knihovnice z amerického Texasu, kde vláda nařídila knihovnám z nabídky vyřadit přes osm set knih pojednávajících o homosexualitě, rasových otázkách nebo o procesu Roe vs. Wade, který se týkal zákazu potratů.

Jak se woke projevilo v kultuře? Mělo vliv na oscarové ceremoniály i největší popové hvězdy. „Po prvním zvolení Donalda Trumpa vyšla Lady Gaga do ulic a fotila se s cedulí Love Trumps Hate,“ vzpomíná umělec Jakub Polách. „Všichni měli strašně silné proklamace další čtyři roky. Dneska už si všichni jedou svá turné a moc se nevyjadřují. Do tvorby největších mainstreamových hvězd to vlastně už moc neproniká.“

Polách popisuje hlavně „šaškárny“, které umělecká scéna předváděla, aby zachytila trend woke. Které kulturní okamžiky po sobě ale zanechaly pozitivní stopu? „Podle mě jde do téhle kategorie zařadit to, když Kendrick Lamar potupil Drakea,“ zmiňuje Matěj Schneider loňský spor, který napjatě sledovala celá rapová komunita. Kulminoval v Lamarově skladbě Not Like Us, která loni získala pět cen Grammy včetně těch za nejlepší song a nahrávku roku. „Lamar obviňoval Drakea z toho, že si afroamerickou kulturu přivlastňuje a trochu ji banalizuje a zneužívá pro svoje účely. Kendrick to vyhrál dost jednoznačně,“ uzavírá Schneider.

Jaké zásadní momenty zažilo woke v Česku? Nejen o tom debatují Jakub Polách a Matěj Schneider v živém Kulturáku z MFDF Ji.hlava.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Že se v nich objevují tak hojně celebrity,“ myslí si historik jídla Martin Franc, který o vaření debatuje ve speciálu podcastu Kulturák na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. „Dřív to bylo často i na úkor kvality. Vystupovali v nich lidi, kteří ve svém občanském životě třeba ani nikdy nevařili.“ Franc zmiňuje Hanu Hegerovou, Jiřinu Bohdalovou vařící čínu nebo Evu Pilarovou připravující kuřecí roládu.

Televizní zábava spojená s jídlem se postupně vyvíjela, mezi jiným také s tím, jak se zlepšovala kvalita a dostupnost surovin na vaření, připomíná Franc.

Kromě historického exkurzu debatující probírají i současné seriály jako americký Medvěd s Jeremy Allenem Whitem v hlavní roli. Podle publicistky Táni Zabloudilové měl na slavný seriál velký vliv Američan Anthony Bourdain, autor knihy Důvěrnosti z kuchyně. „Ukázal tu backstage se všemi problémy a s tím, co to obnáší, když chcete být šéfkuchař, jaký život vedete. Najednou všichni viděli další možnosti, že o jídle se dá mluvit způsobem, jakým se to do té doby nikdy nedělalo,“ vysvětluje Zabloudilová.

Element dramatu ale do současné televizní zábavy o vaření může přinášet i jistá dekadence, která se s pojí s luxusní gastronomií. Při každém velkolepém odhalení jídla v reality show či dramatu z drahé restaurace může divák někde vzadu v hlavě pocítit, že „na druhé straně planety jsou lidi, kteří nemají co jíst. Z toho automaticky vzniká tenze,“ myslí si publicistka.

Ovlivnily televizní pořady to, jak jíme, nebo je to naopak? Ve které zemi nejlépe vyprávějí příběhy o vaření? Poslechněte si jihlavský Kulturák na téma kuchyně a televize.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Přes tři sta milionů uživatelů, každý den půl milionu nově příchozích, cituje statistiky webu OnlyFans režisérka Barbora Chalupová. „Zajímá je to i přesto, že máte spoustu dostupné pornografie zadarmo. Proč je ten obsah tak exluzivní a proč si za to lidé platí?” ptala se dokumentaristka podepsaná také pod filmem V síti, když se připravovala na snímek Virtuální přítelkyně. Ten zkoumá příběhy tří žen, které si vydělávají tvorbou obsahu pro dospělé. Snímek ukazuje, že web s dospělým obsahem není jen kompenzací sexuálních potřeb, ale také mezilidských vztahů.

„Podařilo se mi navázat spoustu úzkých, jakoby pevných vazeb, ne tím, že bych muže manipulovala nebo jim slibovala, že se uvidíme, nebo že spolu jednou budeme,” vysvětluje jedna ze tří protagonistek snímku Virtuální přítelkyně, který byl premiérově uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. „Spíš to bylo o nějaké otevřené komunikaci. Vlastně už je to na pomyslné zdravé hranici. Kam až může tenhle virtuální kontakt zajít?” ptá se Rosalinda.

Co vlastně tvůrkyně jako Rosalinda na internetu prodávají? Virtuální přítelkyně ukazují, že zdaleka nejde jen o erotický nebo pornografický obsah. Co taková práce dělá s intimitou a jak posouvá hranice toho, co je neprodejné? „Pro mě je nejintimnější mé soukromí,” vysvětluje Rosalinda, která na OnlyFans dlouho vystupovala v masce zakrývající obličej. „Už tady nejsem jen sama za sebe. Mám syna, to je pro mě úplně nejintimnější. Dělala jsem to bez identity, což byla vlastně moje nejintimnější partie.”

Proč věříme, že ženy, které pracují na OnlyFans, vydělávají miliony? A jaká je realita? Nejen o tom mluví režisérka a protagonistka filmu Virtuální přítelkyně v podcastu Kulturák natočeném na dokumentárním festivalu v Jihlavě.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Poslední dobou už věci nejdou tak lehce, cejtím, že přešlapujeme na místě, nestíháme, každej jsme v jiným městě,“ rapuje Kučera na nové desce jihlavských 58 G nazvané Za 5 dvanáct. Jejím ústředním tématem je utíkající čas a rychle se měnící svět, ale i věci, které zůstávají jako konstanty: přátelství a vztahy.

„Dospíváme. Já jsem se oženil, Roman Doktor čeká dítě, takže přirozeně stárneme a řešíme trošku jiné věci,“ vysvětluje náladu nové desky Tomáš Kučera alias TK27. „Zároveň je hudba pořád hlavní motor našeho přátelství, hlavní vášeň. Z toho materiálu jsem upřímně šťastný. Myslím, že je to naše nejlepší věc.“

Nová deska 58 G mění náladu s každým dalším trackem. Na Talk to Me Nice dělají TK27 s Doktorem ramena a zároveň vysekávají poklonu slovenské rapové legendě Otisovi z uskupení H16. Heatmap jak Kanté je triptych osobních vyznání, které jsou s každou další slokou temnější.

A pak je tu milostný track Dvě strany mince. „Pojďme dát ven i tyhle emoce. Nemluvili jsme o tom, je to důležitá součást našich životů, pojďme ji nějak zpracovat,“ řekli si prý rappeři, než nahráli skladbu, v níž mluví o lásce ke svým partnerkám. Love song, podle slov TK27 nesmírně těžká discplína, zní v podání jihlavského tria jako pocta nejhlubšímu přátelství a věrnosti. Nic křečovitého v něm není.

Kučera v rozhovoru také zmiňuje, že je nejspíš už dlouhé roky feminista, aniž by o tom věděl. „Ty principy a přemýšlení jsou pro mě přirozené. Asi jsem v tom byl vychovaný,“ vysvětluje. A naopak přiznává, že svět rapu je mu v dnešní době trochu nepříjemný. „Jsem z toho prostředí lehce otrávený. Mám pocit, že spoluformuje problém všech těch fenoménů, jako je Filip Turek. Ta mantra úspěšného rappera, který má super káru a flexí, je klišé,“ myslí si Kučera.

„Vím, že spousta rapperů řeší vztahy, osobnější témata nebo toxickou maskulinitu. Ale nedělají o tom tracky. Nevím, do jaké míry se bojí, nebo to prostě není ta úspěšná formulka, která ti přihraje streamy a peníze,“ uvažuje TK27.

Jak jde dohromady feminismus a fotbal? Co má společného rap a seriál Hra o trůny? A kdo určuje módu: fotbalisti, nebo rappeři? Poslechněte si Kulturák s TK27.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Jak se žije v Severní Koreji, nejuzavřenější zemi světa? Když Nina Špitálníková vydala první knihu rozhovorů s uprchlíky z tuhé totality, vzbudila nečekaný čtenářský zájem. Svědectví o životě v KLDR přitom vůbec nemuselo vzniknout.

„Měla vyjít Severka, ale nestíhala jsem ji dopsat a bála se to říct nakladatelství,” přiznává Nina Špitálníková s poukazem na svou beletristickou knihu. Čtyři týdny předtím, než měla vyjít, nabídla spisovatelka nakladatelství jako náhradu první várku rozhovorů. „Asi nebudou nikoho zajímat,” myslela si tehdy. „Natáčela jsem je pro sebe.”

První reakce čtenářů byly velmi pozitivní. Za jeden z největších kladů Svědectví Špitálníková považuje to, jak spojuje generace: „Mladší čtenáři už nemají tu přímou zkušenost, na extrémním případu totalitu dokážou nacítit.”

Koreanistka Špitálníková se ale setkala i s kritikou. „Dostala jsem negativní recenzi, že severokorejské příběhy jsou málo smutné. Představila jsem si severokorejce, kterému říkám: Potřebuju víc slziček. To je podle mě obraz doby,” myslí si autorka. „Děje se tolik strašných věcí, že člověk má jinou míru vnímání toho, co je zrůdné a co ne.”

Jaké jsou nové příběhy uprchlíků? Některé znějí povědomě. Jako bychom je znali i z naší společnosti. „Kdybychom si přečetli příběh Manželky a nevěděli, že je ze Severní Koreje, tak to nepoznáme,” popisuje Špitálníková rozhovor se ženou, která uprchla hlavně kvůli tomu, že ji manžel týral. „Spousta lidí kouká na severokorejce jako na roboty. Ale jsou to lidi, kteří mají často úplně stejné problémy jako my.”

Špitálníková v rozhovoru zmiňuje i Palestince: „Když se podívám na to, co se děje v Gaze, tak jsem nešťastná. Jak můžou být lidé soucitní k jednomu národu a úplně necitelní k jinému? Dění v Gaze je horší, než co se děje běžnému severokorejskému občanovi.”

Těsně před natáčením rozhovoru se Nina Špitálníková veřejně ohradila proti obchodním praktikám online antikvariátu Knihobot, kde se dají koupit i jinak neprodejné deníky ze Severní Koreje, které spisovatelka před lety nabízela přispěvatelům v rámci kampaně na Doniu.

V průběhu několika dní se ale téma posunulo. Špitálníkové se začali anonymně ozývat zaměstnanci a brigádníci z Knihobotu, kteří si stěžovali na pracovní podmínky ve firmě. V kontaktu je s nimi i redaktor Seznam Zpráv Petr Švihel, který pro Kulturák říká: „Celková kultura v té firmě z toho, co jsem se zatím dozvěděl, nepůsobí úplně zdravě.” Zda se tu porušuje pracovní zákon, je podle něj ale sporné.

Jak vážná je „kauza Knihobot”? A o čem vypráví pohádková kniha Niny Špitálníkové Tota lítá? Poslechněte si aktuální Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Politická situace je horší než kdykoliv dřív. Uráží se. Nemají se rádi. A já vím, že je to hlavně moje vina. Měl jsem se snažit víc,“ prohlásil Jan Špaček na videu z konce června. „Tiskovou konferenci“ svolal před pražský hrad. Obešla se bez jediného dotazu, pak najatý moderátor špatně zazpíval hymnu. 

Youtuber, který urazil Víta Rakušana, ukazoval znaménko na svém pozadí Andreji Babišovi a vyvedl z míry snad všechny další politiky na domácí scéně, se rozhodl, že po parlamentních volbách skončí s politickým obsahem.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy bez okolků hodnotí politické kampaně a snahu stran přiblížit se mladým voličům a predikuje výsledky voleb. Nejsmutnější prý bude Vít Rakušan. „Karma je zdarma. Asi si to zaslouží. Před čtyřmi roky byli smutní Piráti, tak teď se to vyváží,“ říká v podcastu Špaček. 

Dobře ovšem podle něj nedopadne ani současný premiér Petr Fiala. „V sázce je hrozně moc. Ale z jeho týmu jsem měl dojem, jako by už nechtěli nic moc vymýšlet,“ myslí si Jan Špaček, který měl s Fialou vyrazit na jeden z jeho výjezdů po republice, z něhož ale sešlo. „Mě to strašně zklamalo. Tak možná si tu prohru zaslouží. Taková apatie, neinvence, neambicióznost v prostředí, které by teď mělo být úplně na hraně a nejvíc makat.“

Mladý youtuber v Kulturáku kritizuje i úroveň dalšího online obsahu. Proč ho tak pálí videa, která točí Kovy? „Původně jsem se na jeho kritice trochu profiloval. Ukazoval jenom politický bizár, vlastně říkal implicitně, že politika je nesmysl,“ vysvětluje Špaček s tím, že on chtěl nabídnout jiný pohled. 

Jaký je Jan Špaček, když shodí masku Fabulací? Dělal sám někdy "bizár"? A co točil před politickými videi? Poslechněte si Kulturák, který se z laskavého podcastu výjimečně změní v hard talk!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Do kin vstupuje nový film polské režisérky Agnieszky Holland - Franz. Snímek, který zkoumá život i odkaz jednoho z nejvýznamnějších evropských spisovatelů 20. století, bude za Polsko bojovat o Oscary. Josef Trojan v něm sehrál dvojroli herce Izáka Lövyho i alterego Franze Kafky.

„Bylo nutné se ve filmu vydat do Kafkových románů. Vznikla taková surreálná rovina, kde vystupuji jako Josef K,“ vysvětluje herec. Jaký podle něj Kafka byl? „Nedokázal jsem ho jako člověka přečíst. Chvíli jsem s tím bojoval, ale v určitém momentu jsem se s tím smířil. Asi je dobré se k němu vracet v určitých fázích života,“ říká Trojan, který si nejvíc oblíbil Kafkovu korespondenci. „Dnes bychom řekli, že spamoval. Dokázal napsat tři dopisy za den jedinému člověku. Mileně Jesenské byl schopný napsat třeba dvanáct listů. Bezpochyby to byl člověk, který potřeboval psát.“

V rozhovoru mluví Josef Trojan i o svém syndromu podvodníka, kolísavém sebevědomí nebo o hospitalizaci, kterou popsal už v knize rozhovorů Jako by mě opustila všechna síla novinářky Lindy Bartošové. „Jenom vás postaví na nohy, dál ale musíte jít sám,“ popisuje herec měsíční pobyt ve stacionáři. „V momentě, kdy máte stavy, že jste to jen vy versus svět, který navíc vnímáte jako velmi nehostinné místo, asi se od něj musíte na chvíli oddělit,“ popisuje svou zkušenost Josef Trojan.

Co mu pomohlo najít vlídnější vztah ke světu? A proč se snaží vyhýbat sociálním sítím? Poslechněte si Kulturák s jedním z protagonistů filmu Franz.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

K-pop není jen zvuk, je to celý dokonalý balíček. Nabízí hity, tanec, fashion a promyšlený marketing i prezentaci. „Vzali všechny prvky globálního popu a narvali je do tří minut dokonalé písničky,“ vysvětluje korejský fenomén, který už pár let dobývá zbytek světa, hudební publicista Karel Veselý. 

Podle k-pop djky Sandry Burdové se čím dál oblíbenější žánr inspiroval elektronikou, latinem, R&B i rapem, a přidal k němu zcela novou úroveň perfekcionismu, který se projevuje jak u interpretů, tak u fanoušků.

K-pop vyrůstá z průmyslové logiky. Kdo se chce stát hvězdou, musí projít tvrdým tréninkem, který často zabere i 14 hodin denně, tvrdí Burdová, která korejskou scénu bedlivě sleduje. „Agentury někdy nabírají budoucí členy k-popových uskupení podle vzhledu. Dovednosti doběhnou výcvikem,“ vysvětluje djka vystupující pod přezdívkou Chacha Girls. 

Interpreti musí být dostupní fanouškům a nehodí se, aby měli vztahy. Fanoušci jsou vůči nim na oplátku loajální a perfektně organizovaní. Když se pak k-pop dotkne politiky, začne to být zajímavé. „Pamatuji si, jak fanoušci skoupili lístky na Trumpův mítink a stadion pak zůstal prázdný,“ připomíná Karel Veselý.

Film K-pop: Lovkyně démonů už představuje novou úroveň globální produkce. Vznikal totiž ve Spojených státech. Možná i proto snímek, který momentálně dominuje žebříčku Netflixu i hitparádě Billboard, nabízí také mírnou sebekritiku. „Možná že ten neustálý drill není úplně dobrý nápad,“ vysvětluje Karel Veselý motivy filmu, jehož hrdinky se nikdy nedokážou zastavit. 

Podle Sandry Burdové Lovkyně démonů tematizují i roli fanoušků: ve filmu se od líbivého hitu Soda Pop přechází k temnější skladbě Your Idol, kde kapela otevřeně zpívá o tom, že má publikum pod kontrolou. „Je tam vidět, jak snadno se může obdiv změnit v posedlost a jak málo prostoru zůstává pro kritiku,“ uzavírá.

Jak moc se K-pop liší od současného západního popu? A převálcuje ho? Poslechněte si podcast Kulturák s Karlem Veselým a Sandrou Burdovou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Oblíbená show Zrádci se vrací na obrazovky, jedním z nových soutěžících je také populární moderátor Čestmír Strakatý. V rozhovoru pro podcast Kulturák mluví o izolaci bez telefonu i o tom, jak mu hra pomohla prověřit jeho vlastní limity. „Nezklamal jsem sám sebe. Jestli nezklamu ostatní, to nevím,“ hodnotí svou účast v soutěži.

Původně se měl objevit už v první sérii. Tu ale odmítl kvůli rodinným důvodům. Natáčení druhé řady ho ale okamžitě pohltilo.

„Už od první minuty tě dokážou extrémně vtáhnout a změnit tvoje priority. Najednou je ta hra to nejdůležitější na světě a nezáleží na tom, co se děje venku. Co když Donald Trump zemře nebo ukončí válku, nebo naopak rozjede další válku s Putinem? Co se stane? Já budu někde zavřený a nebudu na to moct reagovat. Bude mi vycházet nějaký rozhovor s hercem a lidi si budou říkat, že jsem se zbláznil,“ popisuje svoje obavy moderátor. „Ale najednou, když už tam jseš, tak si říkáš: wow, na tomhle mi teď záleží.“

„Myslím, že naše série je objektivně lepší,“ hodnotí Strakatý druhou řadu Zrádců, jejichž první díl je od nedělního večera k vidění na platformě Prima +. „Bylo nám vysloveně řečeno, že na mrtvé dědečky už se nebude přísahat. Já myslím, že by to ani nikoho nenapadlo, protože každý, kdo tohle udělá, je automaticky podezřelý.“

Soutěžící v nové sérii Zrádců mají promyšlené strategie. Oblíbenou změnu identity si ale Čestmír Strakatý nemůže dovolit. „Nemůžu si hrát na to, že se jmenuju jinak a mám jiné povolání. Nejsem hráč pokeru, nejsem letuška, všichni mě znají,“ uznává moderátor, který zkoušel vsadit na jiné karty: „To, co mi funguje v rozhovorech - naslouchání a empatie - jsem zkusil přenést i do hry.“

Proč se ale naslouchání ne vždy vyplatí? Umí Čestmír Strakatý lhát? A jaké nevýhody má práce „na ksicht”? Poslechněte si novou epizodu podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Ještě než vyšla, Kotletova nejnovější kniha s názvem Kyberpunková swingers party v předpodejích dosáhla na šest tisíc objednávek. „I když vás zastavují lidi na ulici a chtějí podpis, i když vidíte čísla prodejů, stejně máte někde vevnitř úzkost a říkáte si: tohle je nějaký divný,“ přiznává spisovatel, který má na kontě víc než 50 knih. 

Při psaní prý pociťuje jen štěstí. „Jsem nervózní, když nemůžu psát. Psal bych, i kdyby moje knihy nikdo nechtěl,“ líčí v podcastu.

Sám o sobě často říká, že píše „brak s velkým B“. Zároveň tvrdí, že rozdělování literatury podle prestiže je překonané. „Vysoká literatura je často to, co se za vysokou literaturu označí. A brak je to, o čem se řekne, že je brak. Zvlášť v té fantastice,“ tvrdí Kotleta. „Knihy, které vycházejí v Argu nebo v Hostu, jsou často plné zběsilého p*cání stejně jako ty mé. Jenom se v nich občas zamyslíte nad tématem globálních změn klimatu nebo existenciálních depresí, tak řeknete, že je to high fantasy, lepší fantastika. Rozdíl je ale často jen v interpretaci.“

I v Kotletových románech se ale řeší vážná témata. „O klimatické krizi mluvím snad v každé knize,“ přiznává spisovatel, který sice nemá rád angažované psaní, ale sám už se setkal s kritikou svých politických postojů.

Proč je Perunova krev údajně „skrytá eurohujerská propaganda”? A jak by vypadalo literární post-apo ze Sudet? Poslechněte si rozhovor s Leošem Kyšou alias Františkem Kotletou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Každý dobrý teenagerský seriál ti pomáhá přemýšlet sám o sobě,“ říká kulturní publicistka Táňa Zabloudilová o Wednesday, televizním fenoménu, který tři měsíce po své premiéře překonal hranici miliardy odstreamovaných hodin.

Tvůrčímu týmu, jehož součástí je také slavný režisér Tim Burton, se podařilo odvyprávět příběh, který do jisté míry zažívají všichni teenageři. Wednesday zkoumá sebepřijetí i zapadání do kolektivu, přidává k tomu detektivní zápletku i romanci.

A také hvězdnou Jennu Ortegu, ze které se záhy stala jedna z nejsledovanějších mladých hereček. Její Wednesday charakterizuje pronikavý pohled (ve svých záběrech zásadně nemrká), sympatická asociálnost i nenávist k tenchologiím.

„Scéna s utopeným telefonem se mi líbí,“ odkazuje se Vilma Svobodová, moderátorka popkulturního podcastu Slejvák, ke scéně z prvního dílu nové řady seriálu. „Možná to ke mně jako k zástupkyni generace Z promlouvalo. Četla jsem mnoho průzkumů o tom, že naše generace už nechce mít nic společného s technologiemi, chce se, jak se říká, dotýkat trávy,“ poznamenává Svobodová a potvrzuje tak slova tvůrců, že Wednesday je „analogová“.

Nová série, ze které zatím Neftlix zveřejnil první čtyři díly, podle Vilmy Svobodové neurazí, ale ani nenadchne. Chybí jí moment překvapení. „Nepřijde mi výrazně odlišná od první sezóny,“ dodává Táňa Zabloudilová, která lituje, že seriál o Wednesday Addamsové neviděla jako mladší. Českým divákům a divačkám podobná tvorba prý dlouhodobě chybí.

„Byla bych ráda, kdyby se začaly tvořit nějaké české teenagerské seriály na způsob Wednesday. Ze svého vyrůstání jsem si vzpomněla jen na jeden hodně starý, osmdesátkový seriál, kde je ánsámbl dívčích postav: Tři holky z městečka,“ připomíná Táňa Zabloudilová. „Českých věcí bylo strašně málo. Nic, kde by byly holky, které neřeší vzhled a kluky. Chtělo by to seriál, který by dokázal vystihnout české prostředí. Myslím, že tu vyrůstají autoři, kteří by to zvládli.“

Vznikne někdy Mladá Arabela? Poslechněte si Kulturák o seriálovém hitu jménem Wednesday.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Jiří Mádl a Tomáš Vorel mladší se spolu už potřetí potkávají před kamerou jako dva rebelující sprejeři Kolman a Kocourek. Tentokrát se snaží vybalancovat osobní život, rodinu, umělecké ambice i práci v korporátu. Z čím dál komplikovanější reality pořád hledají únik v podobě nočních výletů za graffiti.

„Vím, co to obnáší chodit na píchačky do práce, sedět u počítače každý den devět hodin a mít přísná pravidla,” říká Tomáš Vorel mladší, syn režiséra celé trilogie. Náplň jeho korporátní práce prý nebyla tak špatná. „Ale ten časový rámec, kdy jste opravdu jako v kleci osm a půl hodiny denně, to jsem nezvládl,” přiznává Vorel, který v korporátní práci vydržel tři roky.

Na repliku Škola tě má naučit dělat, co tě baví si oba herci pamatují. „Je to zásadní věta filmu,” myslí si Jiří Mádl, kterého spolu s Vorlem fascinuje, že Gympl se pořád těší veliké divácké oblibě. Na YouTube, kde je k vidění zdarma, má 13 milionů shlédnutí. Proč film zjevně baví i mladší generace?

„Kdykoliv slyším tuhle větu, poleje mě takové příjemné teplíčko. Chápu, že musí být i ta disciplína. Myslím, že hledáme balanc, než že bychom se něčeho měli zbavovat,” dodává Jiří Mádl. „Ale evidentně je nějaký hlad po tom to slyšet.”

„Taková ta devadesátková mentalita, že jsme v korporátech do desíti do večera, absolutní loajalita, dělání kariéry - to už Gen Z nezajímá,” myslí si Vorel. „Život se dá žít plnohodnotněji, jinak, tohle se určitě mění. Ta věta - máš se naučit to, co tě baví, v tom se možná jsou schopní zhlédnout.”

Jak se Jiřímu Mádlovi pracovalo s režisérem Vorlem starším? Proč o něm režisér řekl, že je neprofesionální herec a proč se pořád navzájem špičkují? A jak herci chtěli upravit původní scénář, který se jim nelíbil? Poslechněte si Kulturák o Džobu.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Před rokem oslavila dvacet let na scéně. Aneta Langerová začínala jako hvězda prvního ročníku soutěže Česko hledá SuperStar, narozdíl od mnoha ostatních účastníků soutěže se jí podařilo dlouhodobě zůstat relevantní a aktivní umělkyní. Brzy se totiž, i díky pomoci svého bratra a manažera Nikoly, naučila říkat ne, a naopak se pevně soustředit na to, co chce. Jak na komplikované začátky vzpomíná? A kdy pociťovala, že sláva není jednoduchá?

„Pozornost médií nebo to, že jsem nemohla vyjít na ulici, to byla pro mě silná nesvoboda,” přiznává Langerová, nositelka jedenácti hudebních cen Anděl a tří Slavíků. Nevěděla, co všechno SuperStar přinese. „Zažívat tu pozornost každý den, když dospíváte a nejste úplně extrovert, není úplně příjemný tlak.”

Zpěvačka si ale uvědomovala, jakou jí soutěž nabízí šanci: „Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že mi to dává možnost s tím svým životem nějak naložit, že mám dobrou pozici pro to, abych to mohla využít. Takže jsem spíš balancovala. Odtrhne vás to od kamarádů, odtrhne vás to skoro od všeho, co se kolem vás děje. Trvalo mi mnoho let, než jsem našla takový svůj klid a odstup a mohla jsem se víc chovat jako já.”

V sobotu se Langerová vrací na pódium festivalu Prague Pride. V rozhovoru vzpomíná na svůj coming out i na to, jak se proměnil vztah české společnosti ke queer komunitě. „Když jsem oficiálně začala žít se ženou, nebylo mi zrovna do skoku. Bála jsem se. Nechtěla jsem chodit jen tak po ulici ještě s tím, co mě pronásledovalo z té soutěže,” svěřuje se hudebnice. „Nebylo to zdravé, bezpečné prostředí pro lidi jako jsem já.”

Dnes už to tak podle Langerové není: „Je mnohem bezpečnější a normálnější vzít někoho za ruku a jít, neohlížet se nalevo, napravo. I když já s tím pořád bojuju. Je to takový ten zvyk, že se to nedělá. Bacha, ať tě někdo nesejme.” Přesto má zpěvačka pocit, že se situace v Česku uvolnila. „Zaplať pánbůh za to, že se můžeme bavit o jakékoliv jinakosti u nás otevřeně ve veřejném prostoru. Tak to dřív podle mě nebývalo. To je největší změna, kterou jako člověk pociťuji.”

Jak se introvertovi žije v showbyznysu? A čím SuperStar připomíná život na sociálních sítích? Poslechněte si rozhovor s Anetou Langerovou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Mám ve filmu nějaké mafiánské prvky,“ vysvětluje režisér Duong a dodává, že jeho film už uvnitř komunity vyvolal i negativní reakce. „Někteří Vietnamci, kterých se to dotklo, řekli, že by se můj film vůbec neměl objevit v kinech. Je ale důležité podotknout, že Češi nejsou hloupí a ví, že se to děje. Jen zvyšuju PR vietnamcům. Víme o tom všichni.“

V debatě mluví básnířka, režisér a rapper také o svém vztahu s rodiči a také o dětství, ve kterém důležitou roli sehrály „české babičky“, které se měly starat o integraci. „Moje česká chůva byla super,“ dodává rapper Anki, jehož poslední album I Want to Feel Safe získalo cenu Vinyla. „Moje dětství bylo nejhezčí do jedenácti let, kdy jsem chodil k české chůvě, mohl jsem jezdit na cyklovýlety, sbírat houby, měl jsem spousty koníčků. Když máma řekla, že jsem dost velký, abych byl doma sám, tak se mi zhroutil svět. Máma tam nebyla. Co mi zbývalo, než se poflakovat po ulicích? Když se vrátíš do vietnamské rodiny, rodič na tebe nemá čas, jsi ztracený. Nikdo tě nevede. Strašně se mi zhoršil prospěch.“

Cítí se členové druhé generace vietnamské komunity u nás jako Češi? Ani na to není jednoduchá odpověď. „Volba mezi češstvím a vietnamstvím je strašně lichá,“ myslí si Večerka. „Jsme strašně blízko Vietnamu, ale i České republice. Vybírat si mezi těmi identitami není ideální cesta. Nikdy mi to neprospělo. Spousta bolestivých momentů v mé identitě vzniklo tím, že mě někdo zaškatulkoval tam, nebo tam.“

Jak chtějí Anki a Dužan Duong vychovávat vlastní děti? Je něco, co je dokáže urazit? „Už jsem slyšel všechno,“ směje se Duong. Anki mluví o tom, že se mu lidé posmívali, že je „šikmoočko“. „Mě to naštve vždycky. Občas za mnou někdo přijde po vystoupení a řekne, že mluvím krásně česky. Tak jim říkám, že oni by na tom mohli ještě zapracovat, a odejdu,“ popisuje Večerka.

Poslechněte si Kulturák o vietnamské umělecké scéně v Česku, který vznikl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Je to oproti některým předchozím snímkům docela emocionální,“ uznává scénárista v rozhovoru natočeném během festivalu v Karlových Varech. „To je přece v komedii v pořádku, ten fundament jsou vážnější věci. Komičnost je v našem způsobu řešení těch vážných věcí,“ vysvětluje Kolečko.

V rozhovoru mluví také o úrovni současné české komedie. „Kdysi byl Okresní přebor nominovaný na Českého lva za scénář. Tyhle časy začínají být pryč,“ myslí si Kolečko. „Nějaké složky automaticky dávají komediím komerční přídomky.“

Scénárista se vymezuje i vůči trendu romantických filmů: „S tím já nemám vůbec nic společného. Uznávám, že tenhle jev zaměnitelných snímků není úplně OK.“ Naopak mu v Česku chybí „pankáčské komedie“ typu Mord, kterých by podle něj mělo vznikat víc.

Před několika lety plnil osobní život Petra Kolečka stránky bulváru. Později vysvětloval, že by ze svého příběhu možná mohl udělat film. „Dostal jsem docela velikou finanční nabídku, opravdu gigantickou, o tom napsat televizní sérii,“ přiznává Kolečko. Ale odmítl ji. Proč?

A jak vysvětluje svůj vztah ke straně Motoristé sobě, za kterou před několika lety kandidoval do pražského zastupitelstva? Poslechněte si podcast Kulturák se scenáristou Petrem Kolečkem.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Protagonistkou Sbormistra je patnáctiletá Kateřina Falbrová, která ve filmu ztvárnila křehkou outsiderku Karolínu. V rozhovoru pořízeném mezi karlovarskou a pražskou premiérou snímku mluví herečka o překvapivých diváckých reakcích i o své frustraci ze základní školy. O sexuálním zneužívání se tu prý nikdy nemluvilo.

„Víme o tom, že nemáme pít alkohol a nemáme brát drogy, ale o tom, že se na světě vyskytují sexuální predátoři, nám nikdo neříkal,“ vysvětluje Kateřina Falbrová. „Teď jsem tady potkala spolužáka. Říkal: Katko, proč jsme se tom vlastně nebavili na základce? Proč jsme to nerozebírali víc?“ dodává herečka.

Sama Kateřina se k roli ve filmu dostala díky castingu. V době natáčení jí bylo třináct let. Tíhu příběhu si prý v době, kdy zjistila, že byla vybrána do hlavní role, příliš neuvědomovala. „Když jsme to pak konzultovali s rodiči, říkali: Kačko, bude to hodně náročný film. Četli jsme scénář a bojíme se, že to nezvládneš,“ vzpomíná Falbrová.

Při natáčení ji pomohlo, že měla vždycky k dispozici hereckou koučku. Podpora prý ale přicházela i ze strany hereckého kolegy Juraje Loje, režiséra Ondřeje Provazníka a taky jeho partnerky. I ona měla být natáčejícím dívkám k dispozici v případě, že by potřebovaly ženskou podporu.

Co všechno se Kateřina Falbrová dozvěděla díky roli na filmu? A co její generaci teď nejvíc trápí? Poslechněte rozhovor s mladou hvězdou filmu Sbormistr v bonusovém vydání podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

V rozhovoru o práci na snímku, který na televizní obrazovky zamíří na podzim letošního roku, Maximová mluvila o tom, proč byla role Lilian taková výzva. Kombinovala v sobě náročnou přípravu i intuitivní herectví. „Musíš se prodýchávat na nulku, pořád jen vycházet ze svých pudů, přirozených impulzů, na které v průběhu let zapomínáš,“ vysvětluje jedna z nejobsazovanějších hereček posledních let.

Přiznává také, že se role ve filmu bála. Slova Jiřího Stracha se potvrdila. „Dlouho jsem ležela na podlaze a říkala jsem si, tohle je nejtěžší věc, do které jsem kdy šla. Měla jsem strašné stavy strachu,“ svěřuje se Elizaveta Maximová.

Bylo pro ni důležité, aby se z Lilian nestala karikatura: „Především kvůli tomu, že jsem strávila půl roku v nemocnici v blízkem kontaktu s pacienty, kteří mají stejnou diagnózu jako Lilian. Říkala jsem si, že mám vnitřní zodpovědnost za to, aby to nebyla karikatura. Chtěla bych ukázat vnitřní svět Lilian. Pak už tam nebyla ani žádná herecká ambice, ale jen touha po pravdě.“

V rozhovoru mluví také o karlovarském pozlátku. Jak moc musí herci na festivalu živit sociální sítě? A jak moc si mohou dovolit říkat to, co na slavnostním zahájení prohlásila herečka Vicky Krieps, tedy: „Nejsem cool?“ Elizaveta Maximová dřív svou internetovou prezentaci moc neřešila. Ale rozumí pocitům, které by šly popsat jako instagramová únava. „Všichni jsme tím leskem už přesyceni. Tou dokonalostí, veselostí, perfomance. Ryzost ale lidi vidí. Nevíš, čím to je, proč je ti nějaký člověk sympatický, ale otočíš se za tím. Dáš tomu lajk.“

A co říká na situaci v rodném Rusku? „Jelikož jsem se politicky angažovala, mám vstup do Ruska uzavřený. Zároveň tam mám rodinu,“ vysvětluje herečka.

Poslechněte si celou čerstvou epizodu podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Ambivalence se jako linka táhne celým filmem, který je na jednu stranu působivý a plný krásy, na druhou stranu v něm kvete cosi velice temného. „Diváci říkají, že byli dojatí, ale zároveň znepokojení. V některých film otevřel zasuté, nepříjemné vzpomínky,“ říká Provazník a mluví o dvojznačnosti filmu. 

„Potkává se tu nádherný sborový zpěv a skladby, které děvčata s tím sbormistrem nacvičují na špičkové úrovni, a zároveň to temné pod tím - toxický systém, do kterého se hlavní postava zaplétá,“ popisuje režisér. „Můj záměr byl vytvořit prostředí, ve kterém ukážu komplexnost takovýchhle kauz i to, jak je složité pro oběti či svědky vystoupit a jít s tím ven. Ukázat, že opravdu nemůžou jít na policii, jak jim to vždycky je předhazováno. Takhle to prostě není. Ta situace je složitá a než si najdete odstup, ať už je vám patnáct, osmnáct, pětadvacet, tak vám to bude trvat.“

Proč vlastně tolik lidí stálo na straně Bohumila Kulínského? „Člověk v takovém kolektivu zažije spoustu neuvěřitelných příhod, krásné věci, které se mu přihodí ve formativním věku. Do velké míry se to pojí s jeho identitou. Tráví tam čtyři dny v týdnu, víkendy, soustředění, koncerty, zájezdy. Pro mladého člověka je to poměrně velká jízda, když se dostane do takového kolektivu. Je součástí elity. Tohle zahodit, pošlapat, říct si, že to celé byla špína a podvod, je složité, protože část toho příběhu pro některé sboristky opravdu byla dobrá,“ myslí si Provazník.

Jak podle režiséra vypadá sexuální predátor? Proč mohly autority dřív mnohem víc? A jak česko posunulo hnutí MeToo? Poslechněte si Kulturák o filmu Sbormistr.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Od roku 2019 mají úspěšný podcast Vyhonit ďábla, ale Terezia Ferjančeková a Zuzana Kašparová už se svými rozhovory o sexu a intimitě expandovaly také na televizní obrazovky. Letos v květnu se na Ivysílání.cz objevila druhá série jejich edukačního pořadu nazvaného Na záchodcích. V osmi epizodách probírají všemožná témata - od maskulinity až po šikanu na sociálních sítích. Se sexem totiž souvisí.

„Mužství mě fascinuje. Už jsme prošli emancipací žen, snažíme se emancipovat menšiny, ale emancipace mužů nejspíš ještě neproběhla,“ myslí si Terezia a vysvětluje, že proto se v sérii Na záchodcích rozhodly spolu se Zuzanou probrat, co to vlastně dnes znamená být správný muž. Obě dodávají, že stejně jako ženství se i mužství topí ve stereotypech. Od zákazu plakat až po nemožnost se líčit.

Autorky podcastu Vyhonit ďábla mluví o tom, jak důležité je nevidět věci v opozitech, ale všímat si nuancí. „Člověk není jen buď incel, nebo feminista,“ myslí si Zuzana Kašparová.

V rozhovoru mluví protagonistky série Na záchodcích také o tom, jakým stereotypům čelí ony samotné. „Být ženou a mluvit o sexu znamená mít škatulku. Buď jste rajda, nebo frigida. A ještě lidé vyhodnocují, jestli by s vámi měli sex, nebo neměli,“ vysvětlují Kašparová s Ferjančekovou. „Lidi si často myslí, že sdílíme 99% našeho života. Ale paradoxně jsme obě velmi soukromé osoby.“

A další stereotypy o sexu? „Že musíme být hezcí, abychom měli sex.“ A co zklamání? Třeba že s člověkem, do kterého se bláznivě zamilujeme, vůbec nemusí být dobrý sex, jak v televizním pořadu zmiňují Kašparová s Ferjančekovou. „Zklamání je i zažít to naopak. Že s nekvalitním člověkem může být kvalitní sex. Funguje to oboustranně,“ směje se Terezia.

Jak moc důležitý je pro atraktivitu vzhled? A daří se v Česku bořit nějaké stereotypy o sexualitě? Poslechněte si čerstvou epizodu podcastu Kulturák.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Není to Miloš Zeman, není to Václav Klaus, je to možná kus z nich všech,“ popisuje hrdinu minisérie Moloch producent Vratislav Šlajer. Dodává, že v Molochu bylo nejdůležitější sledovat, co se děje ve společnosti, když dojde k teroristickému útoku nebo pokusu o atentát na politika: „Jak do běžného života může vstoupit útok, zlo, které má nějaký dopad.“

Co ale podobným událostem předchází? A jak vlastně vznikají politické kauzy? Třeba jako ta aktuální, „bitcoinová“?

„Za politikou vidíme zákulisí a intriky, ale často je to tím, že je někdo trochu líný, někdo trochu neschopný, někdo něco zadal nějakému stážistovi a pak mu to bylo blbé, že výsledek nestojí za nic, tak to stejně poslal dál,“ vysvětluje Lucie Stuchlíková, politická reportérka Seznam Zpráv a čerstvá nositelka ocenění Podcast roku za Vlevo dole. „Ve výsledku politiku dělá série marginálních rozhodnutí.“

Lucie Stuchlíková i Vratislav Šlajer se shodují, že z bitcoinové kauzy by byl skvělý seriál, ať už dramatický nebo satirický. „Nejzajímavější jsou motivace těch lidí. Bez toho bitcoinovou kauzu nikdy nepochopíme,“ myslí si Stuchlíková. „A pak je tu příběh Pavla Blažka jako strašně rozporuplné osoby. Na jedné straně je sečtělý, má charisma, jisté osobní kouzlo. Na druhé straně s ním jde z Brna šílená pověst a přezdívka Don Pablo.“

Poslechněte si čerstvou epizodu podcastu Kulturák o seriálech a filmech o politice a dozvíte se, jak reálně vypadá práce politického novináře nebo jak se připravuje thriller o atentátu.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Lucie Žáčková ztvárnila jednu z nejkontroverznějších postav nedávné české historie, Danu Stodolovou. Ta byla spolu se svým manželem odsouzena za vraždu osmi důchodců. Snímek z loňského roku, který před týdnem připomněla Česká televize, Žáčkové vysloužil nominaci na Českého lva.

„Říkala jsem si, že žádné vraždy neexistují. To byla cesta k té postavě. Je možné, že i ona to takhle dělala. To nejhorší, za co je člověk potom odsouzený, je od něj trošku odstřižené,“ přibližuje herečka svůj přístup ke kontroverzní roli. „Jako křesťanka mám pocit, že mě musí zajímat každý člověk. I ten, který je zavřený v nějaké kobce a s prominutím to po*ral. Alespoň na dálku mě musí zajímat jeho srdce a to, kým byl, když přišel na tento svět.“

V uplynulých dnech bylo možné herečku vidět také v inscenaci pražského Činoherního klubu s názvem Komuna. Ta vypráví o tříčlenné rodině, která se rozhodne ve zděděném domě zabydlet s dalšími lidmi a vytvořit demokratické společenství. Na pódiu je po většinu času hry v režii Ondřeje Sokola sedm herců. „Vedl nás k tomu, abychom nevytvářeli klišoidní herecké věci, ale abychom spolu opravdu nějak mluvili, reagovali na sebe,“ přibližuje Žáčková vznik představení.

V rozhovoru mluví i o důležitosti herecké kolegiality a také o tom, jak jí v práci pomáhá víra v Boha. „Dala mi klid v tom, že si můžu počkat na opravdové věci, na opravdové reakce, na opravdová setkání. Na role, ve kterých mě fakt chtějí,“ říká Žáčková. Ale také přidává historku o tom, že křesťanství a herectví může být i ve sporu. „Potkala jsem kněze, který mi řekl, že hrát se nesmí, že je to ďábelské.“

Proč se rozhodla obrátit na víru? A co jí v příběhu nové inscenace Komuna dodává naději? Nejen o tom mluví Lucie Žáčková v Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Denise Ayverdi a Dominika Hašková, známé spíš jako Bobina a Domi, jsou dvě účastnice populárních reality shows Bachelor a Survivor. Do paměti diváků se zapsaly třeba tím, že patřily mezi ty nejpohodovější soutěžící. Jaká strategie se jim osvědčila?

„Buďte sami sebou, protože když budete něco předstírat, rychle to vyjde najevo,“ věří Denise Ayverdi. Zároveň ale dodává, že soutěžící musí pořád přemýšlet nad tím, co se kolem nich děje a jak se chovají. „Takže být sám sebou. A pak taky přemýšlet,“ směje se účastnice soutěže Bachelor. „Není to jednoduché. Jde o psychologické hry, pomluvy, intriky.“

„Byla jsem nastavená tak, že je to hra,“ přidává se s vlastní nedávnou zkušeností Dominika Hašková z reality show Survivor. „Že to nemůžu brát osobně. To ale v Bachelorovi musí být hrozně těžké - jsou v tom ještě emoce a láska.“

V rozhovoru mluví obě účastnice také o rozdílech v tom, co vidíme na obrazovkách a co zůstává divákům skryto. Podle Denise „Bobiny“ Ayverdi divák o moc ochuzen nebyl. „Přišlo mi, že ty osobnosti jsou opravdu takové, jaké je vidíme v televizi,“ říká autorka oblíbené hlášky „Pohodinda“. Dodává, že se štábem se měla ráda. „Vadilo mi jen to, jak se chovaly některé další soutěžící,“ přiznává. „Kdyby nebyly takové, mohlo to tam být úplně fajn. Jenže to by potom samozřejmě nebyla ta show.“

Dominika „Domi“ Hašková zase přiznává, že jedno z mála míst, kde soutěžící nesledovaly kamery a mikrofony, bylo moře. „Chodili jsme tam řešit taktiku,“ říká Domi.

Co bylo na účasti v reality shows nejtěžší? A kdy se Domi i Bobině hodil psycholog na telefonu? Poslechněte si Kulturák o Bachelorovi a Survivorovi.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Román Vyhnání Gerty Schnirch spisovatelky Kateřiny Tučkové vyšel v roce 2009. V době, kdy se v české společnosti jen neochotně mluvilo o komplikovaném vztahu Čechů a Němců v období druhé světové války. Její próza toho ale hodně změnila.

„Dozvěděla jsem se o ženách, které byly odsunuty, zařazeny do pochodu smrti. Nastoupily na trasu k rakouským hranicím a skončily v hromadném hrobě v Pohořelicích. Skutečnost, že někde 30 kilometrů za Brnem je hromadný hrob, kde leží na tisíc žen, dětí a starých lidí, mě absolutně šokovala. Bylo to něco, co nikdo nevěděl nebo nepřiznával,“ vzpomíná v podcastu autorka.

Vyhnání Gerty Schnirch se zpětně jeví jako impulz ke velké společenské změně. Román Kateřiny Tučkové pomohl otevřít potlačované trauma. A také pomohl k renesanci žánru, kterému v Kulturáku pracovně říkáme „sudetský román“.

„Vnímám tam komerční potenciál, čtenářský úspěch, který dnes tyhle romány přinášejí,“ myslí si literární kritik Kryštof Eder. „Určitá vlna tohoto typu psaní spojeného s národnostním střetáváním, s odsunem a tak dál, už prostě nemá co objevit. Ty příběhy byly tolikrát vyprávěné, že každá další kniha míří jen na zaručený čtenářský zájem a úspěch. Na druhou stranu jsou pořád části Sudet, které jsou literárně nedotčené. Spisovatelé by se tam mohli vydat a třeba se podívat, jak se tam žije teď. To je hrozně přehlížená perioda, přitom zásadní.“

Jak se posunula diskuze o Sudetech? A kam se vyvíjí literatura o nich? Poslechněte si Kulturák o románech, jako jsou Vyhnání Gerty Schnirch nebo aktuální Úlice.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Když se potkali poprvé, ani jeden z nich netušil, co je čeká. Na první společné fotce z doby před více než jedenácti lety ještě pózují jako fanoušek a hvězda. „Můj brácha říkal, hele, Vladimir, pojďme se s ním vyfotit,“ vzpomíná zpěvák 7krát3, civilním jménem Štěpán Hebík. „V té době mě rap ani moc nezajímal. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se naše životy takhle protnou.“

Teď vydávají 7krát3 a Vladimir 518 společnou desku nazvanou White Boy. Rap a rnb na ní kombinují organicky. „Jeden čas byly trička, že rnb zabíjí hip hop. To bylo období sektářství,“ říká rapper Vladimir 518 a vysvětluje, že oba hudebníci na novém albu před škatulkami upřednostnili svobodnou kreativitu. „Ctíme procesy. Být dohromady, dávat tomu čas. Ta věc musí téct.“

Deska White Boy vyrůstala z pospolitosti, vysvětlují oba umělci. „Na dnešní dobu je to vzácné. Kolaborace dneska vznikají na dálku. My ten čas trávili spolu.“ 7krát3 a Vladimir 518 se pravidelně zavírali do studia v zahradním domku u Hebíkovy rodiny, ve kterém je často navštěvovaly zpěvákovy děti. Rodinný život a umění do sebe prorůstaly podobně jako rap a rnb na nové desce, která někdy zní jako soundtrack k fantasmagorickému komiksu. V textech přitom tematizuje také křehkost, hledání identity nebo domova.

„Uvědomili jsme si, že napsat takovéhle téma je adekvátní naší situaci. Člověk by asi měl psát o tom, co žije,“ říká Vladimir 518. A vysvětluje, proč je k získání pocitu domova třeba změnit sebe: „Základní je odhození egoistické agresivity a hrubosti. To vytváří dobrý vibe doma, v kapele i na ulici.“

Jaké bylo svěřovat se na mikrofon s druhým umělcem neustále v zádech? Proč bylo důležité odhodit agresivitu? A co pro Vladimira 518 a 7krát3 znamená domov? Poslechněte si nové vydání Kulturáku.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Upřímně mě tento rok až tolik věcí nezaujalo,“ přiznává baskytaristka kapely Vesna Tereza Čepková, podle které si JJ ocenění v nepříliš výrazné konkurenci zasloužil. „Připadá mi to téměř jedna ku jedné k loňskému vítězi Nemovi,“ namítá Tereza Povolná, novinářka z pořadu Šťastné pondělí a dlouholetá divačka Eurovize.

Estonec Tommy Cash se svým parodickým italo songem Espresso Macchiato, švýcarka Zoë Më s odvážně intimním stagingem nebo vystoupení lotyšských Tautumeitas, hudebních příbuzných kapely Vesna - to řadí hosté podcastu Kulturák mezi best of Eurovize roku 2025. Co ale s druhým Izraelem?

„Po hudební stránce se letošní číslo hodně podobá loňskému, zase poslali baladu, krásně zazpívanou, ale reprezentantka se stává nástrojem státní propagandy,“ říká Tereza Povolná o zpěvačce Yuval Rafael, která přežila útok ze 7. října 2024 a na Eurovizi vystoupila s písní New Day Will Rise. „Vím, že se schovávala pod mrtvými těly, proti tomu ani popel. Ale to, že ji tam pošlete s tímhle pozadím, není náhoda. Pro mě to úplně přebíjí hudební stránku.“

„Eurovize si říká apolitická soutěž, ale vůbec to tak není,“ myslí si Barbora Juránková, houslistka a vokalistka kapely Vesna. „Od interpretů se požaduje, aby přinesli silná témata. To je to, co společností zarezonuje. My jsme také nechtěly přijít s plytkou věcí. Protože jsme vystupovaly v době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Chtěly jsme se postavit za ty utlačované. Nesměly jsme to dávat úplně najevo, v metaforách jsme tam tuhle zprávu ale potřebovaly dostat.“

Barbora Juránková zároveň připomíná, že kdyby o svých záměrech a pocitech mluvily příliš otevřeně, Evropská vysílací unie (EBU), která soutěž pořádá, by Vesnu vyloučila.

Jak to tedy s Eurovizí je? Je to víc legrace, nebo politické klání? Festival dvojsmyslných songů a falických mikrofonů? „Já myslím, že je to všechno dohromady, kdybys to hodil do mixéru. A navrch přidal třpytky,“ hodnotí soutěž Tereza Čepková z Vesny.

Poslechněte si speciál podcastu Kulturák o festivalu politiky a třpytek. A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Mám chuť říkat věci,“ svěřil se před časem rapper s civilním jménem Daniel Ďurech svému spolupracovníkovi, producentovi známém jako Idea. „Věci, které mají silnou relevanci k mému životu. Věci nepohodlné, bolavé.“ Společně začali tvořit skladby, které byly podle Colea „víc v souladu s životní zkušeností posledních let“.

„Mám rodinu a žiju vlastně dost klasický, usedlý život. Přestal jsem se cítit dobře v superhrdinských rapových postavách, už jsem nechodil po večírcích. Všechno se to začalo rozcházet. Vesnický rodinný život versus budování image hustého rappera. Začalo mě to vnitřně trhat,“ přiznává Ďurech.

Nová hudební cesta jde podle rappera ruku v ruce s jeho abstinencí. I o té v rozhovoru mluví. „Chodil jsem po ulicích a měl jsem zvláštní stavy, které jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem přeplněný emocemi, smutkem a žalem. Měl jsem dny, kdy jsem brečel a vůbec jsem nevěděl proč,“ říká Cole o stavech těsně před tím, než přestal s návykovými látkami.

Vzpomíná i na okamžik, který ho zásadně ovlivnil v rozhodnutí abstinovat. „Po nějaké kalbě jsem přišel v pět ráno, žena potřebovala někam jít a já měl hlídat děti. Měl jsem za sebou dvě hodiny spánku. Byli jsme spolu na zahradě a já jsem tam někde blil do křoví. Nastavilo mi to zrcadlo. Uvědomil jsem si, že jakmile člověk chlastá nebo hulí, s dětmi prostě není.“

„Samozřejmě jsem to pomáhal vytvářet,“ říká Cole o spojení rapové kultury s návykovými látkami. „Na obalu předposlední desky jsem s brkem v puse.“ Propagace takového životního stylu je jen zoufalá reprodukce neštěstí, myslí si teď rapper. „Všechny věci, které máš řešit, přechlastáváš. Člověk se nenaučí žít, nepřevezme zodpovědnost za svůj život a nedospěje. Zakonzervoval jsem se v patnácti letech. Nejtěžší bylo vylézt z té kádě lihu.“

Jak Jamese Colea na nové desce ovlivnily děti? Proč ho nebaví soutěživost? A čeho se u nové desky nejvíc obával? Poslechněte si Kulturák o nové desce DONE.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Loni Vypsaná fiXa oslavila třicet let existence. A ještě tak dalších deset by prý mohla zvládnout. Alespoň to Márdimu, frontmanovi kapely, říká jeho dcera. Sám Michal Mareda ale ví, že život v dodávce, která už víc než třicet let objíždí kluby po celém Česku, není tak jednoduchý.

„Někdy se lekneš své nenávisti k druhému člověku,“ přiznává zpěvák. „Potom ti ale udělá dobře, že jste ze sebe tenhle pocit dostali ven. Kapela jsou jako čtyři Hobiti, kteří jdou do Mordoru a zažívají dobrodružství. Ten prsten, co nesou, je těžký. A čekají na ně průšvihy.“

Co je pro kapelu nejtěžší? „Podle mě je tvrdé, když jedeš šňůru a všude spíš v hotelech. Přijedeš do klubu, víš, že tam spíš, tudíž máš pocit, že spát jít nemusíš. Paříš. Na hotel přijdeš ve tři, čtyři, pět ráno, někdo nepřijde vůbec. V deset dopoledne tě vyhodí, motáš se pak venku a snažíš se přežít. Večer máš další koncert, takhle se to opakuje, lidi jsou vyčerpaní a vznikají hádky, ponorky, rozpady,“ vypráví Márdi. „Jednoho dne jsme si řekli, hele, vždyť Pardubice jsou uprostřed, tak se budeme odevšad vracet a nepřespávat na místě.“

V rozhovoru mluví Márdi také o svém ambivalentním vztahu k devadesátkám. „Cejtils tu vibraci, ale zároveň tě to vysálo. Že se časy mění,“ říká. „Kdybych měl stroj času, strašně bych tam chtěl zaletět. Samozřejmě tam ale byly věci, které dobré nebyly. Skinheadi. A různé kasty. Teď mi připadá, že všichni vypadají víceméně stejně. A že jsou více vyzrálejší, než jsem byl já v devadesátkách. Zároveň tehdy byla větší legrace, šly věci, které už dneska nejdou.“

Jak se bránit nostalgii? Mají to kapely dnes těžší než dřív? A kdy si naposledy ve Vypsané fiXe udělali naschvály? Poslechněte si rozhovor s Michalem „Márdi“ Maredou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Nejnavštěvovanějším českým filmem po roce 1993 je romantická komedie Ženy v běhu (2019), kterou v kinech vidělo milion a půl diváků. Milionovou hranici překonaly také Ženy v pokušení (2009), lehce pod ní pak byly snímky Líbáš jako bůh (2009) nebo Muži v naději (2011). Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie, které podle filmových kritiků nejsou ani vtipné, ani romantické? To jsme probírali na veřejné debatě kulturní rubriky Seznam Zpráv se socioložkou Irenou Reifovou a standup komičkou Natálií Schejbalovou alias Tady Tali.

„Přikláním se k tomu, že to opravdu nejsou romantické filmy,“ říká Irena Reifová. „Když už, tak jsou to filmy o vztazích. Ze všeho nejvíc jsou o ženských a mužských rolích,“ doplňuje socioložka, která se specializuje na sociologii popkultury.

Reifová dodává, že v posledních letech se ve filmech tohoto žánru proměnila role žen. Ty se v příbězích dostaly do centra dění. Pořád jsou ale zobrazovány jako nepřítelkyně romantiky. „Naplňují své ženské role špatně, jsou posedlé dokonalostí, perfekcionismem. Muži jsou uvolnění pohodáři, kteří by chtěli mít život v klidu, říkají ženám: prosímtě už si sedni a polož ten hadr.“

„Smějeme se tomu, jak jsou ti lidé ubozí,“ myslí si Natálie Schejbalová. „Jako když se díváme na reality-shows. Říkáme si, ještě že na to nejsem takhle.“ Reifová souhlasí: „Jedna z věcí, která definuje komedii, je to, že umožňuje odklonit bolest. V českých romantických komediích se to dělá karikaturou a cynismem spíš než empatií s postavami. Ty jsou vlastně oběti naší útěchy.“

Živá debata v pražském prostoru Tempo ale nakonec dochází k nečekaným závěrům. Z části i díky speciálnímu hostu večera, herečce Elizavetě Maximové, která nabídla vhled do toho, jak se oblíbený žánr české kinematografie tvoří. „Je mi fakt vždycky smutno, když vidím ten výsledek a není takový, jaký jsme doufali. Když točíte romantickou komedii, sami žijete romantickou představou, že to dopadne mnohem lépe,“ říká herečka, která debatu oživila také scénkou z oblíbeného českého seriálu.

Jak moc si české romcomy rozumí se sociologickými daty? A dá se z nich něco naučit? Které jsou nejzoufalejší, které naše hosty rozesmály a které o lásce říkají něco pravdivého? Poslechněte si záznam z živé debaty kulturní rubriky Seznam Zpráv.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat.

Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy?

„Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává.

„Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura.

Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura. 

Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je?

„Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“

„Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová.

Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let.

Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“

Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“

V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek.

Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová.

Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“

Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková.

Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna.

Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“

Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“

Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal.

„Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“

Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

S odstupem času se teď ukazuje, že jsme Branky, body, kokoty točili v relativně klidné době,” myslí si herečka a moderátorka Tereza Dočkalová, když vzpomíná na satirický pořad o genderové nerovnosti v Česku i ve světě. „Chvíli to přece vypadalo, že otěže patriarchátu drží odstupující generace. Že to časem odejde samo. Ale ukazuje se, že lidi jako Andrew Tate a Filip Turek lákají úplně mladé lidi. To je game changer, se kterým jsem nepočítala. Je to alarmující.“

Herečka čerstvě nominovaná na Cenu divadelní kritiky za roli v monodramatu dramatičky Esther Bol Máma mluví také o komplikované ekonomické situaci v divadelním provozu a o tom, jak ovlivňuje její mateřství. „Mám jedno dítě, bydlíme v pronajatém bytě, protože jsme mileniálové a náš sen o vlastním bydlení skončil s avokádovým toastem. Sama přemýšlím, jestli to není důvod, proč pořád nemám jasno, jestli chci druhé dítě,“ říká Dočkalová. „Tlustými maminkami to fakt není,“ dodává ještě na adresu diskuze o nízké porodnosti v Česku.

Může se situace v kulturním oboru vylepšit? „Nevím, jestli se povede mít s někým rozhovor, kdo pak řekne: Tak jo, tak my té kultuře nasypeme jednou tolik. Máte pravdu, je příšerné, v čem ty lidi žijou. Takového rozhovoru se asi nikdy nedožijeme,“ obává se Dočkalová.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Vítězným filmem 97. Oscarů se stala temná romance Seana Bakera Anora, která si na konto překvapivě připsala i sošku za nejlepší ženský herecký výkon pro teprve pětadvacetiletou Mikey Madison. To bylo největší překvapení jinak poněkud nudného večera, kterému chyběly zásadní politické statementy.

„Poněkud vykastrované politické gesto byla nominace pro dvojici herců z filmu The Apprentice: Příběh Trumpa,“ myslí si filmová publicistka a akademička Šárka Gmiterková, „ten film měl velmi složitou cestu na americký trh. Vědělo se, že tyhle dvě nominace jsou absolutně bez šance, protože se k filmu nikdo nechtěl přiblížit. Představa, že by zrovna tihle herci šli přebírat sošky a měli volné pole pro jakýkoliv proslov, byla velmi nepříjemná.“

Politickým tématům se filmaři letos povětšinou vyhýbali. „Hollywood teď opravdu není v nějaké silné pozici,“ vysvětluje filmový kritik Martin Šrajer, „i proto se mohlo operovat s tím, aby večer byl co nejméně kontroverzní a spíš upomínal k nostalgii muzikálů, k takovým věcem, na kterých se shodne velká část diváctva i lidí v sále.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Myšlenka, že jsem možná všechno podělal, se mnou byla od té doby, co jsem začal pobírat rozum,“ říká Tomáš Šebek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proslavil se jako autor reportážních knih o misích, které absolvoval jako člen týmu Lékaři bez hranic. Šebkova aktuální kniha, Objektivní nález, nese podtitul Moje nejtěžší mise. Nepíše tentokrát o pacientech z Haiti nebo Afghánistánu, ale o sobě, svých rodičích - a hlavně pak o vlastních chybách.

„Zcela jistě nejsem hrdina. Snad jsem se čtenářům přiblížil jako člověk z masa a kostí,“ říká Tomáš Šebek. O chybách chtěl mluvit protože mu připadá, že se to v Česku nepraktikuje. Musíme si přitom dovolit spolu komunikovat i o nepříjemných věcech, myslí si oblíbený chirurg a spisovatel. „Zabývám se fyzickým zdravím. Osobně si ale myslím, že v Česku máme výrazně pochroumané duševní zdraví.“

Proč chtěl sám sebe dostat z piedestalu, to je jedna otázka. Nejsou ale Češi příliš posedlí uctíváním hrdinů? Podle Tomáše Šebka určitě. „Freneticky hledáme někoho, kdo to za nás všechno spraví. A zároveň se tak vzdáváme odpovědnosti,“ říká. Blaničtí rytíři nikdy nevyjednou, myslí si Šebek.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Před 24 lety se v kinech objevila komedie, která natrvalo ovlivnila způsob, jakým se popkultura dívá na ženy po třicítce. Deník Bridget Jonesové fandil romantickým holkám, které se občas spustí na večírku, občas provedou hloupost v práci, nebo se ztrapní na rande. Bridget Jonesová učí své fanoušky mít se rád.

„Je to příběh o sebepřijetí,“ myslí si filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. „Když jsem si ten film teď připomínala, zjistila jsem, že kritika ze strany mužů nikdy nepřijde. Byla ta věčně rozcuchaná, žila chaotický život. Přesto dosáhla toho, aby ji Mark Darcy řekl, že jí má rád takovou, jaká je. A to zůstává vrcholem romantiky.“

Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt dodává, že Jonesová přinesla do popkultury cosi specificky britského. „Vychází to z anglosaské kultury osmdesátých let. Objevila se nová generace žen, které měly jinou představu o tom, jak žít své životy. Oddalovala manželství i děti. Nastával konflikt mezi tím, co chceš, a co se od tebe očekává. Dostalo to do veřejného prostoru otázky, které se do té doby nekladly.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Na domácí scéně se pohybuje od roku 2020 a za tu dobu se už stačila etablovat jako nejosobitější rapperka v Česku a získat několik nominací na hudební ceny Apollo i . Po několika EP se teď prezentuje s debutovým dlouhohrajícím ablem Toxic Rodeo. Ukazuje se v něm v nekonečném množství poloh - jako sebevědomá interpretka a girl boss, ale i jako křehká duše, která ohledává bolesti z vlastního dětství a dospívání. To bylo mimochodem pevně spjato s koňmi.

„Ještě v prepubertální fázi jsem byla koňařka. Zatímco spolužačky nosily první push-upky, malovaly se a řešily kluky, já jsem psala blog o koních,“ přiznává Arleta, která na desce kombinuje zdánlivě nespojitelné žánry folku a rapu. V rozhovoru mluví o inspiraci rapperem Lil Nas X a jeho hitem Old Town Road, který Arletě pomohl nasměrovat svůj styl blíž ke kytarám a krajině vlastního dospívání.

Desku Toxic Rodeo natočila na chatě v jižních Čechách, nedaleko od místa, kde vyrůstala - možná i proto zní křehké polohy alba tak přesvědčivě. Arleta se ale nikdy nebála o svých emocích i traumatech mluvit. „Když člověk tu věc dokáže popsat, vysloví ji nahlas, procesem nahrávání a poslouchání se s problémem dost seznámí,“ vysvětluje hudebnice, která do českého rapu přinesla otevřené emoce. A dodává, že se o nich nikdy nebála mluvit.

„Nikdy jsem to neřešila. Vždycky jsem byla upřímná. Na terapie chodím už od střední, nikdy jsem se nebála mluvit o svých pocitech. Byla jsem z těch sezení učená, že všechno musím popsat,“ říká Arleta.

Žánr, který byl proslulý tvrdými řečmi o penězích a slávě, se podle ní v posledních letech proměňuje. „V rapu se víc mluví o citech. Celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Je super, že se to propisuje i do tvorby.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Na začátku jedné z nejslavnějších her v tuzemské historii, Kingdom Come: Deliverance, byla vize. „Naše hra se k ostatním počítačovým hrám má jako Braveheart k Barbaru Conanovi. Bude mít všechny atributy fantasy RPG, ale není v tom to fantasy. Není v tom nadpřirozeno, kouzelníci, elfové a není tam ani myšlenka předurčení,“ vysvětluje herní producent Martin Klíma, který spolu s Danem Vávrou stál na začátku herního studia Warhorse a jeho slavné hry, jejíž pokračování právě vychází. 

Jak vidí okouzlení středověku medievalista Martin Nodl? „Středověk nás fakticky nefascinuje. Fascinují nás představy, které si o středověku utváříme, od reality se ale asi velmi liší.“

Poslechněte si rozhovorový speciál o fenoménu hry Kingdom Come: Deliverance, ve kterém je řeč o posunu popkultury, o hraní Dračího doupěte v českém undergroundu nebo o tom, které problémy středověká společnost řešila lépe než ta dnešní.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pohřební služba mě naučila, že každá bolest, byť sebevětší, o které v ten moment máte pocit, že se nedá unést, tak se nakonec unést dá,“ říká třicetiletý herec Daniel Krejčík. V Hájemství nachází nečekané paralely mezi světem divadla a dětstvím, které prožil v pohřebním ústavu. Tradice pohřebnictví se v jeho rodině předává už několik generací. Narušil ji až Daniel. Přesto ho hodně naučila.

„Jako dítě jsem chodil za maminkou do ústavu, sepisovala s pozůstalými pohřby. Sedávali tam a strašně plakali. Říkali: Já už tady nechci být bez mého Karla. Když si ten člověk přišel za týden vyzvednout urnu, vypadal, že to přežil, že to zvládnul. To mě naučilo, že přežít se dá všechno,“ říká Krejčík.

A s nadsázkou dodává, že by každému herci v pohřební službě doporučil brigádu. „Moje práce je o tom, že pozorujete lidi. Ukládáte si je do nějakého emocionálního bankomatu. Pohřební služba je jako Gringottova banka.“ Nemůže ale člověk, když čelí dlouho tak silným emocím, po čase okorat a přestat vnímat? „Na něco se dá zvyknout, na něco se nikdy zvyknout nedá.“

V rozhovoru mluví Krejčík také o svém coming outu, který podle vyprávění v knize Hájemství. „Ta doba, kdy jsem coming outem prošel já, je myslím hodně jiná od té dnešní,“ vzpomíná herec. „Přeju si, aby to dnes bylo tak, že za vámi přijde váš syn nebo dcera a řekne: Tati, holt mám rád tohohle člověka, no,’ a nebude na tom nic zvláštního. Pro moje rodiče to těžké bylo. Ani jsme nikoho, kdo by byl na kluky, neznali.“

Krejčíkovi rodiče se ale za několik let po coming outu zásadně proměnili. „Koukal jsem na ně a říkal si: To je neuvěřitelné, jakou cestu si ušli,“ říká třicetiletý herec, jehož nová kniha je propletená podporujícími vzkazy od matky i od otce.

„Kluk z pohřebky“ píše v Hájemství i o své cestě na divadelní pódia, která vedla přes recitační soutěže a dabing. Herectví se učil za pochodu, přesto se za jednu ze svých prvních rolí v představení Cock dostal do širší nominace Ceny divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon.

Ztvárnil také hlavní roli v divadelní adaptaci románu Kdo zabil mého otce výrazně politicky angažovaného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Jak to má vlastně s politikou Krejčík, bývalý partner politika Matěje Stropnického? „Mě politika zajímá hodně. Myslím, že mě začala hodně zajímat v době, kdy jsem začal chodit s Matějem. Ne, že bych předtím nevěděl, co je pravice, a co levice.“ Krejčík vypráví o principu Pygmalionu. „Já jsem k němu na začátku strašně vzhlížel. Čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem se z někoho, kdo obdivoval, stával někým, kdo pochyboval.“

Proč nechce Daniel Krejčík „mávat praporkem na průvodu”? Jaké role pro něj byly zásadní a jak vnímá svou aktuální roli v seriálu České televize Děcko? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Studnu jsem viděl nedopatřením jako malý kluk. Byla to skutečně velká chyba, protože jsem se opravdu vyděsil,” vzpomíná herec David Švehlík na to, kdy poprvé viděl jednu z nejslavnějších  epizod známého seriálu Třicet případů majora Zemana. Studna vyprávěla o skutečné události z roku 1968, kdy byla v ohořelých ruinách domu ve středočeských Vonoklasech nalezena mrtvá těla Stanislava a Marie Jelínkových. Přežil pouze jejich syn. 

Případ i jeho televizní ztvárnění otřáslo nejen malým Davidem Švehlíkem, ale celým Československem.  „Ta děsivost tam nepochybně je,” myslí si Švehlík, ale dodává, že epizoda z Majora Zemana by dnes možná působila komicky. „Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál otce. Vypadá děsivě, ale na druhou stranu působí až jako karikatura krutého zabijáka. Tragičnost je tu ale na každém milimetru. Působí to děsivě nepochybně z toho důvodu, že se to každého z nás dotýká. Vždyť každý jsme součástí nějaké rodiny.”

Švehlíkův Stanislav vypadá v úvodu Studny jako ideální muž. Milující otec a manžel, kterému žádná starost neubere z elánu. S postupem času se ale odkrývá jeho temnější stránka. Jak ztvárnit člověka, který musí působit sympaticky, ale zároveň může být zosobněním zla? „Je třeba jít do krajnosti,” vysvětluje David Švehlík. „Pakliže má být odporný, zlý, musí to tam být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, musí to tam také být vidět. Jsem šťastný v momentě, kdy vím, že odpornost a hrůznost toho činu je patřičně vykreslená a zahraná.”

Dvaapadesátiletý herec vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, ale mnohem víc ho prý přitahuje film. Co se týče vlastních dovedností, zůstává až překvapivě skromný. „Nahlížím na sebe jako na herce, který má hodně limitů. Fakt cítím, že jsem na začátku. Když na sebe zpětně podívám, vidím, že je stále na čem pracovat.”

Proč se David Švehlík nestal knězem, jak původně zamýšlel? A může herectví nabídnout stejnou hloubku jako teologie? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv. 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Trapnost osvobozuje,“ myslí si komička Tady Tali, „Je to unikátní zkušenost, kterou podle mě můžou zažít pouze lidé. V trapnosti se lišíme od zvířat. Pes se podle mě necítí trapně, ani žížala.“

Na Instagramu má přes sto tisíc sledujících. Nasbírala je díky videím se vtípky, v nichž si pravidelně dělá legraci hlavně sama ze sebe. Je to bezpečnější. „Sama na sebe nepodám žalobu,“ chválí si svoje zaměření Natálie Schejbalová. Ostatně, nemá ráda humor, který by někomu mohl ublížit. Mnohem víc ji baví vlastní trapnost.

„Trapnost je jeden z mých talentů. Byla by škoda ho nevyčerpat,“ myslí si Tali. dodává ale, že mezi komiky není vlastní trapnost nic nového. Jméno si na ni postavili Sascha Baron Cohen, Philomena Cunk nebo Amelia Dimoldenberg z pořadu Chicken Shop Date. Není trapnost víc v kurzu než dřív? Jinými slovy, není svět trapnější?

„Je fakt, že slovo cringe přišlo do češtiny teprve nedávno. Možná, že větší míra cringe v české kultuře může být trend,“ uvažuje Tady Tali.

A co limity humoru? Opravdu tu je cenzura, ztratily vtipy svobodu? „Pořád říkáme: Achjo, za tenhle vtip mě zakážou. To není pravda. Nikdo tě nezavře. Jediné, co se stane, je, že se lidi nebudou smát a pár lidí napíše na Twitter, že jsi idiot,“ myslí si komička. „Tohle stěžování si na to, že se nic nesmí říct, je spíš marketingový trik. Lidi jako Štěpán Kozub tím říkají: Jsem odvážnější než ostatní, jen u mě uslyšíte super černé, nekorektní vtipy.“

Schejbalová tvrdí, že diskuze o humoru se posunuje. Lidé jsou mnohem citlivější a vnímavější k tomu, čemu se vlastně smějí. „Baví mě dělat si legraci ne z toho, že má někdo jinou barvu pleti, ale ze stereotypu jako takového.“

Když zrovna nenatáčí vtipy, nevystupuje na večerech slam poetry nebo nepíše scénář k televiznímu pořadu TV Nova Na lovu, pomáhá mužům a ženám, aby se seznámili. Princip Rande kdy je jednoduchý - Tali představí potenciálního kandidáta na schůzku - a přitom ho samozřejmě trochu rozhodí. Jak zareaguje, to o něm prozradí víc než jeho koníčky nebo práce.

Čím Tali rozhodí Jonáše Zbořila? Dozvíte se v nejnovější epizodě kulturně-rozhovorového podcastu.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Už více než dekádu vydává Radka Třeštíková romány, z nichž se rázem stávají hity. Na sklonku roku se vrátila s pokračováním své dosud nejúspěšnější knihy, Bábovky. 

V nové knize, Bábovky na konci světa, se opět chaoticky proplétají osudy žen, sledujeme osm hrdinek po dobu osmi let a nevěřícně přihlížíme tragikomickým událostem, ke kterým se nachomýtnou, nebo je rovnou způsobí. V Bábovkách se pašuje kokain v převleku za jeptišku, vykrádají se tu domy, dochází tu k tragickým autonehodám, ale také se v knize pobývá v klášteře. A všechno je vzájemně provázané. 

„Občas mi někdo vyčte, že je to přehnané, ale v tom je samozřejmě záměr,” vysvětluje Třeštíková, podle které je absurdnost příběhů nové knihy posílená právě jejich provázaností. „Až u téhle deváté knihy jsem si uvědomila, jak moc se na mém psaní projevuje moje vášeň skládání puzzle. Promítá se do psaní a vlastně možná i do života. Potřebuji si k sobě pořád skládat dílky. Dokud to nedá ucelený obraz, tak od toho neodcházím.”

Úspěšná spisovatelka také vysvětluje, proč jí tak fascinuje absurdita. „Dává mi smysl, jak se dívat na svět, kterému čím dál víc přestávám rozumět,” přiznává Třeštíková, „v absurditě je moje naděje. Záchranný kruh, způsob, jak přežít v tom, co se děje kolem mě.”

Psaní je sice pro Třeštíkovou místem, kde se může vyvztekat i uklidnit, ale není pro autorku i destruktivní? „Poslední dobou nad tím přemýšlím, jestli si to vlastně nedělám schválně. Jestli si schválně nepřitahuju do života lidi, který mi pak ublíží, jestli nejdu sama naproti situacím, které mě ničí.”

A podobně přemýšlí i nad svou prezentací na sociálních sítích. „Přemýšlela jsem, jestli potřebuju zprávy od úchyláků,” říká spisovatelka na adresu fotografií, na kterých ukazuje svoje tělo, „Vlastně jsem nepřišla na to, co mi to dává. Nějaký dopamin to v člověku vygenerovat musí, protože jinak by to nedělal.” 

Třeštíková vysvětluje, že z lidí má vlastně ostych. „Mám fobie. Už jako dítě jsem se dávala sama na pískovišti a děsila se, že se se mnou někdo bude chtít kamarádit. Nikdy nebudu kamarádka pro lidi na sítích.”

„Nechci ani nikoho inspirovat. To je strašně velká zodpovědnost. Chci jenom dělat svou práci. Nedávám si žádný větší přesah v té své důležitosti navenek vůči ostatním. Jsou chvílie, kdy mě štve jakákoliv zpětná vazba, i ta pozitivní. Zneklidňuje mě, že mám plnit nějaká očekávání pro příště.”

Jak z tlaku přílišného očekávání ven? Třeštíková má jednoduchou strategii. „Když mě začnou lidi vnímat příliš pozitivně, jdu a sama tu laťku shodím. Myslím, že občas záměrně lidi rozčílím nebo udělám něco, co se jim nelíbí, abych laťku zase dala dolů.”

Proč by příští knihu ráda napsala anonymně? A Jak v Česku funguje bestseller? Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Když se Kirsten dozví, že jejímu tátovi diagnostikovali stařeckou demenci, chce se připravit na nejhorší. Pořád si dobře pamatuje, jak náhle a nečekaně přišla o svou matku. S tátou Dickem je potřeba být nachystaný. Ideálně na to nejhorší. A tak vznikl film Dick Johnson je mrtvý, v němž dokumentaristka se svým otcem nacvičuje všechny způsoby jeho možné smrti. Dá se ale připravit na ztrátu? 

„Když přicházíme o někoho, na kom nám opravdu záleží, zahltí vás nečekané emoce. Cítíte věci, které jste vůbec neočekávali. Zármutek, který přichází zdánlivě odnikud,” vysvětluje režisérka filmu Kirsten Johnson v rozhovoru natočeném před diváky na říjnovém dokumentárním festivalu v Jihlavě. 

Johnson, která se ještě před režírováním vlastních snímků věnovala hlavně práci s kamerou, si při rozhovoru velmi pohotově všímá, co se kolem ní děje. „Zármutek se projevuje třeba tím, jak si teď mnete prsty,” říká směrem k moderátorovi. Společný rozhovor ve svém průběhu zmutoval do podoby kolektivní terapie kombinované s originální filmařskou masterclass.

„Vidím, že se červenáte. Bára nechce, abych na ni zaměřovala pozornost,” vysvětluje Kirsten Johnson, která si sedla do publika těsně vedle nervózně se uculující divačky. Kirsten na divácích ukazuje, jak pracují kameramani. Vybírají si, co zajímá objektiv, sledují i těžce skrývané reakce lidí před kamerou. Johnson navazuje kontakt s publikem, které se nejdříve ostýchá, ale nakonec ochotně sdílí svoje příběhy - o prstýncích, o studu i o vlastní zkušeností se smrtí. 

Poslechněte si rozhovor v angličtině z jihlavského dokumentárního festivalu, při kterém se smazaly hranice mezi respondenty a diváky a který nejen moderátora dohnal k slzám. 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Když v roce 2021 streamovací společnost Netflix zveřejnila jihokorejský seriál Hra na oliheň, málokdo tušil, že půjde o velkolepý hit. Příběh o 456 společenských outsiderech, kteří před zraky po násilí lačnících diváků bojují o vykoupení i holé přežití, ale nakonec (alespoň na nějakou dobu) přepsal historii streamovacích rekordů. 

Teď se Hra na oliheň vrací. Už sice nemá k dobru moment překvapení, ale pořád může strhnout, myslí si filmový publicista Daniel Zeman. O druhé sezóně slavného seriálu vpodcastu prozrazuje, že se „zaměřuje čistě na cestu pomsty, což je klasický asijský motiv.” Žádné nové fikční světy, žádné spin-offy. Ale návrat k hráči číslo 456 a smrtonosné verzi hry Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. 

„Jižní Korea má leccos dobrého, ale nemá dobrou sociální politiku,” přibližuje pozadí antiutopického seriálu koreanistka Miriam Lowensteinová. „Stát se o občany stará pouze po stránce didaktické a říká jim, co mají dělat. Lidi zdola mají jen poslouchat a starat se o sebe. Stát sociální politiku neřešil až do konce osmdesátých let,” vysvětluje. 

Jak Hru na oliheň ovlivnil překotný politický vývoj v Jižní Koreji? Proč v kulturním exportu země hraje tak zásadní roli brutální násilí? A o kolik zubů (a peněz) přišel při natáčení seriálu tvůrce Hwang Tong-jok? 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Vyjadřuju se trochu rozvážně,” upozorňuje mě před rozhovorem Pavel Kolmačka, muž s dlouhým, šedivým plnovousem, autor šesti básnických sbírek a dvou románů. Ten druhý, Canto Ostinato, loni Kolmačkovi vysloužil dvě z nejprestižnějších ocenění, které lze v oblasti literatury získat. 

„Knihy Pavla Kolmačky se zabývají duší. Moderní společnost je s duší ve válečném stavu,” psal publicista Jiří Zizler v laudatiu k ceně Jaroslava Seiferta. Román Canto Ostinato popisuje blízkost umírání, strach z nesmyslnosti života, ale také vidí naději v pospolitosti nebo třeba v hudbě a v umění obecně. 

„Literatura je sdílení hlubších vrstev. Není to sdílení informace, že někde mají na něco slevu, že bude pršet. Je to sdílení hlubších věcí, které se vynoří a vy nevíte odkud,” vysvětluje v Pavel Kolmačka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Mluví v něm také o smrti, o snech i o otázce, zda život má smysl. „No jasně,” odpovídá prostě.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Vyzmizíkovala mu prý čtyři měsíce života. A zároveň mu přinesla pozornost, kterou nadějný mladý herec Oskar Hes dosud nezažil. „Spojilo se v ní něco, po čem jsem nevědomky toužil. Můžu se ukázat tolika lidem v něčem, v čem se cítím dobře,“ říká o StarDance její letošní největší miláček. 

V rozhovoru mluví o paradoxech, které soutěž přináší. „Můžeš trénovat dva měsíce a pak v přímém přenosu zakopnout. Všichni si budou pamatovat tvé zakopnutí,“ směje se Oskar Hes, který si přes všechnu pozornost spjatou s úspěchem ve StarDance připomíná: „Vždyť jde vlastně o h…“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ve svých knihách řeší, proč se jako lidi nedokážeme uskromnit, proč trpíme čím dál větší paranoiou nebo kam se ve světě post-patriarchátu vytrácejí otcové. „Být paranoidní znamená mít psychiku, ale nemít psychologii. Chovat se vlastně jako zvíře,” říká Luigi Zoja, který do Prahy přijel podebatovat v Knihovně Václava Havla.

Jak se vyvinula kolektivní psychika od prvních vydání knih Soumrak otců nebo Paranoia? Nejen o tom jsme mluvili s Luigi Zojou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jenom jsem začal říkat, co jsem opravdu zažil,” vysvětluje mladý muž s vizáží věčného kluka, který by neublížil ani mouše. Než odcházíme na rozhovor do studia, musí se Rohony, oblečený v teplákách a prošívané bundě, jako by si právě odskočil do konzumu, vyfotit s kolemjdoucím. 

Slávu si vysloužil nejen albem Superfly, ale i uvěřitelnou image obyčejného kluka z vesnice. Ostatně, jeho hudební přerod přišel s návratem do rodné Starče na Třebíčsku. Album Superfly vznikalo v přestávkách mezi točením piva v otcově hospodě, nedaleko od fotbalového hřiště, na kterém Rohony původně snil o kariéře profesionálního hráče. 

V rozhovoru pro Seznam Zprávy natočeném pár dní před Rohonyho koncertem pro fotbalovou Spartu mluví o singlu Letná, který překročil hranice klubu a stal se letní hymnou mladých Čechů a Češek, ale i o tom, jak se rozbrečel v backstagi po koncertě v Ostravě. „V rapu si každý hraje na tvrdého,” říká Rohony, který sází na to být sám sebou. 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Málokdy vám dojde, že jste svědkem historické události, že máte mít oči doširoka otevřené,“ říká Tereza Boučková. Jediný moment, kdy cítila, že se před ní odehrává velká věc, byl listopad 1989. „To byla změna všeho, co jsme do té doby žili.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Boučková nejen o své nové knize, ale i o tom, jak se podle ní Česko v čele s prezidentem Václavem Havlem vyvíjelo po revoluci. „Vůči Havlovi necítím žádnou zášť. Myslím, že byl pro zemi strašně důležitý, že si vytrpěl své, že byl i v tom prvním období úplně skvělý,“ říká Boučková. Dodává ale, že se pak prezident obklopil lidmi, kteří k němu nepustili kritiku.

Co kritizuje na porevolučním vývoji? Proč měla její prvotina problémy s vydáním? A ke které své knize už se nechce vracet?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Chodil jsem se sluchátky po lese a poslouchal Mou vlast,” říká Václav Neužil o přípravě na roli Bedřicha Smetany. Osobnost skladatele poznával skrze hudbu, ale i skladatelovy deníky. Film však vzbudil debatu, protože podle některých diváků zobrazoval Smetanu jako excentrického šílence posedlého sexem a snímek považovali za příliš bulvární.

„Chci ho vidět jako člověka. A k člověku patří emocionální zranění,” říká herec. „To přece není bulvár. To je to nejintimnější, co člověk má.”

Je Neužilovi bližší Smetana, nebo Zátopek? A co mu ještě chybí v české televizní a filmové produkci?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Bývalá moderátorka České televize či pořadu Spotlight před pár dny vydala první díl své nové podcastové série Slast. Ta vychází na Radiu Wave, stanici Českého rozhlasu pro mladé publikum, a zkoumá ženskou sexualitu. „Sex nám může sloužit jako pole ke hře a k objevování,“ říká Linda Bartošová. „Můžeme v něm nacházet různé vrstvy identity, které v normálním životě řešit nemůžeme, protože se to třeba nehodí.“ Bartošová jedním dechem dodává, že sexualita je nesmírně pestré pole, ve kterém se projevuje také dynamika moci.

Podcast ale budí velké diskuze. Debatuje se o tom, jestli podcast o sexualitě patří na veřejnoprávní médium, nebo o tom, jestli má adekvátní vizuál. „Netušila jsem, že jsme tak prudérní národ,“ myslí si novinářka. Proč Linda Bartošová budí tolik emocí? A jaká byla její cesta od veřejnoprávní moderátorky až k novinářce a autorce na volné noze? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Pro mě je ten film výpovědí o populismu, který je hněten politickým marketingem,” říká o filmu Český sen dokumentarista Filip Remunda. Dvacetileté výročí premiéry snímku, kterým odstartovala kariéra jak Remundy, tak jeho kolegy Víta Klusáka, si režiséři připomněli projekcí na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A nejen o Českém snu pak mluvili při živém natáčení podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. 

„Řada těch figur, včetně nás, docela zestárla,” hodnotí film Klusák. „Čelní představitelé té reklamní agentury Mark BBDO, která nám dělala kampaň, zásadně ovlivňují naši současnost. Martin Přikryl točil spoty v kampani současného prezidenta Petra Pavla, Petr Topinka byl šedá eminence kampaní Andreje Babiše a byl daleko důležitější než Marek Prchal. A Hadj Moussa se stará o kampaně SPOLU a marketing premiéra Fialy. Tihle pánové a kluci se dřív starali o marketing jogurtů a falešných hypermarketů. Dnes se starají o to, koho budeme volit.”

Proti čemu by dnes hlasovali lidé, kteří přišli nakupovat do Českého snu? Filip Remunda si odpovídá: „Nejspíš proti pomoci pro Ukrajinu.” Tvrdí, že marketing ovládá současnou politiku, ale i novinařinu, ve které se čím dál více bojuje o clickbaity. „Před dvaceti lety byly povodně událost na další rok. Dneska lidi na Jesenicku nemají kde bydlet a my už se o tom nejsme schopní bavit, protože události jsou tak rychlé. Irituje mě, když texty vznikají, aby se z něčeho udělal skandál, aby se vytáhlo z rozhovoru něco, co přitáhne. Je to způsob, který odpovídá dnešní době, ale nechci na to přistupovat.”

Filip Remunda na Ji.hlavě také představil svůj nový film, dokument Štěstí a dobro všem, který sleduje dění v současném Rusku. „Kdyby byly kamery namířeny na nějakou rodinu v době nástupu Hitlera k moci, tak by mě to zajímalo také,” vysvětluje svou motivaci k natočení filmu Remunda. „Z jakých pozic Hitlera volili, proč ho volili, jakou frustrací žili, jak se té frustrace chytala propaganda a kam až to celé vedlo, případně co si ti lidé mysleli poté, co byla rozbombardována jejich města, a oni si teprve uvědomovali, v jakém myšlenkovém bludu žili a co podporovali.”

Proč Klusáka a Remundu přestalo bavit provokovat? A kdy se při natáčení pohádali? Poslechněte si záznam rozhovoru s nejvýznamnějšími dokumentárními tvůrci z festivalu v Jihlavě. 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Válečný zpravodaj, film Benjamina Tučka a Davida Čálka, už stačil získat cenu na festivalu ve Varšavě, před pár dny pak měl premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Právě tady jsme se s tvůrci potkali při veřejném natáčení epizody podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. Tvůrce na pódiu brzy doplnil i protagonista snímku, Martin Dorazín. 

„Hledali jsme prostor, jak se mentálně spojit s Ukrajinci,” říká o vzniku dokumentu David Čálek. Jeho kolega Benjamin Tuček dodává, že přemýšlel, jak ukázat válku na Ukrajině českým pohledem. Nabízela se právě postava jednoho z nejzkušenějších válečných zpravodajů v republice, Martina Dorazína. „Martin byl pro nás můstek, přes koho vyprávět příběh Ukrajinců. Za to, že do toho s námi šel, mu patří respekt a poděkování. Představte si, že děláte na 150% svou práci - a ještě máte za zadkem štáb,” popisuje náročné natáčení Benjamin Tuček.

„Válka je špína, nemoci, zranění, panika, jsou to šílené lidské osudy,” hodnotí Dorazín probíhající konflikt. „Ale Ukrajina není celá zničená. Na sociálních sítích se objevují záběry mírového, klidného života. Lidé, jak se veselí v Kyjevě, v Oděse, jak se koupou, leží na plážích. Ale zároveň je tam neustále nebezpečí, které na Ukrajině číhá na každém kroku. Může přiletět dron nebo raketa do minuty po vyhlášení poplachu a pak se to celé změní v šílený obraz.”

V rozhovoru na jihlavském dokumentárním festivalu mluví tvůrci také o tom, co vlastně zažívali, když natáčeli v místech, kde jim šlo o život. „Když jsme v té situaci, strašně se soustředíme na ten okamžik. Některé věci vytlačujete. Když jsem pak ale seděl ve střižně a v záběrech se ozval výbuch, o kterém jsem při natáčení ani nevěděl, nadskočil jsem na židli. Stres jsem zažíval víc tady než tam. Pak jsem si uvědomil, že Ukrajinci v tom žijí tři roky. Oni nikam neodjedou. Nepodívají se na to, co žijí, z odstupu.”

Co říkají Ukrajinci, když lidé na západě tvrdí, že už je válka unavuje? A jak se teď vyvíjí situace na frontě? Poslechněte si záznam rozhovoru s tvůrci filmu Válečný zpravodaj a s jeho protagonistou Martinem Dorazínem.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Jozef Karika se proslavil horory, v nichž neděsí monstra, ale těžko popsatelné jevy na hranici reality. Úspěch měl ale i s kriminálními, společenskými thrillery, v nichž dokázal popsat temné podhoubí slovenské politiky. Na Velký knižní čtvrtek vyšel druhý díl Karikovy gangsterky Černý rok. „Když jsem to psal, věřil jsem, že tvořím epilog toho, co se děje na Slovensku,” říká v rozhovoru spisovatel. „Ukázalo se, že to byl spíš prolog toho, co nastupuje.”

Slovensko Karika popisuje jako nestabilní periferii. A vysvětluje, že jeho tajuplné horory také odrážejí stav v zemi. „Trhlina zahrála na něco zvnitřněného. Slováci si četli o mizení lidí na Tribeči a podvědomě cítili, že si čtou o sobě. Ztráta orientačních bodů, ztráta hranic, to byl existenciální pocit v zemi. Slovensko také zabloudilo na Tribeči.”

Proč je periferie hrůzostrašná? A jak nás děsí naše vlastní vědomí? Nejen o tom se bavíme v rozhovoru s Jozefem Karikou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Hudebník, výtvarník a podcaster Mat213 se loni proslavil singlem, který českou hudební kritiku rozdělil na dva tábory. Pro jedny představovala tvorba mladého písničkáře to nejhorší z povrchního popu, druzí nadšeně kvitovali způsob, jakým nevšedně míchá vysokou a nízkou kulturu. „Baví mě, že když lidi poslouchají mou hudbu, nevědí, jestli to je ironie, nebo jestli je to navážno,“ říká mladý umělec, u kterého nikdy není jasné, jakou zrovna hraje roli.

Na nové desce Nesu oheň koketuje i s rolí mluvčího generace, i když si pořád zachovává auru mystifikátora, pro kterého je nejdůležitější zůstat ambivalentní. A to i v případě názorů na vlastní generaci. „Na naše úzkosti budeme vzpomínat. Také o nich vzniknou sentimentální, nostalgické písničky,“ říká v rozhovoru Mat 213 a myslí přitom na klimatickou krizi, nedostupné bydlení i sociální neprostupnost.

Co bere bez výjimky vážně? A ve kterých generačních sporech neustupuje?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

V rozhovoru mluví i o tom, jak se vyrovnává s únavou a přehlcením a proč čím dál víc vyhledává prostotu. „Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů,“ říká herečka, která nejraději odpočívá na dlouhých poutích.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ve StarDance jde o chemii. Mezi diváky a soutěžícími i mezi dvěma tančícími partnery. Vítězové musí mít dobře namíchanou směs talentu, vztahů a příběhu, myslí si Jan Tománek, který ve slavném pořadu objevil už v prvním díle odvysílaném v listopadu 2006.

V rozhovoru mluví o svých zkušenostech z poroty i z loňské sezóny, kdy se do pořadu vrátil jako soutěžící. Smutek z konce ve třetím kole vysvětluje i tím, že člověk najednou přichází o velmi blízký vztah.

„Po třech měsících trénování se stane taková zvláštní věc. Máte pocit, že se se svým tanečním partnerem znáte třeba deset let,” vysvětluje Tománek. „Na zkušebnu chodíte řešit s člověkem, kterého znáte dva měsíce, naprosto zásadní věci, které řeknete maximálně své mamince nebo svému partnerovi. Najednou se spolutanečníka ptáte, co máte koupit k snídani svojí rodině.”

Proč je StarDance tak oblíbený pořad? A zaslouží si také svou kritiku?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Možná jsem se propsal ke svému konci,” přiznává v rozhovoru spisovatel David Zábranský, který letos vydal svou zřejmě nejupřímnější knihu, literární deník nazvaný Jů a hele. „Celou dobu mám pocit, že nejsem skutečný spisovatel.”

Může být deník cestou z tvůrčí krize? Proč je dnešní člověk posedlý sám sebou? Nejen na to odpovídá v rozhovoru pro Seznam Zprávy David Zábranský.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Parta obrozenců vzala mladou holku a začala jí nutit svá pravidla, smýšlení, své návyky,“ přibližuje Formanová příběh zapomenuté dcery Karla Havlíčka Borovského, který ožívá v novém seriálu z produkce Canal+.

Zdeňka Havlíčková se měla stát oživlým symbolem obrození - poslušným národním majetkem a pýchou: „Samozřejmě se vzpouzela. Příběh Zdeňky je o osobní svobodě, kterou podle mě řešíme tak trochu všichni.“

Proti komu rebeluje Dcera národa? A může být národní obrození cool?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Byla to strašně, až romanticky, naivní doba. Život na ulici jsem si romantizoval, stejně jako celá společnost,“ říká o devadesátkách režisér Viktor Tauš. O svých zkušenostech se závislostí toho už řekl hodně. Až teď ale veřejnost bude moci vidět jeho snímek Amerikánka, jehož námět Tauš vyslechl právě na ulici. „V nějakém smyslu se z té ulice vracím až teď, protože konečně ten příběh, který mi zachránil život, můžu předat dál.“

Proč je Amerikánka příběhem o naději? A jak se v Česku chováme k dětem z dětských domovů?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Terapeut Honza Vojtko letos vydal svou třetí knihu, ve které se věnuje vztahům. V předešlých titulech se věnoval hlavně intimnímu soužití, v nové knize Prostě vztahy ale vysvětluje, že člověk je společenský tvor, jehož mozek se neustále potřebuje k něčemu vztahovat, ať už je to svět, bůh, rodina, věci, zvířata. A vztahujeme se i sami k sobě. 

„Sebeuvědomění se neustále rozvíjí. Pořád musíme čelit věcem, se kterými se musíme popasovat,“ vysvětluje v rozhovoru Vojtko. Proč tvrdí, že i single lidé mohou být plnohodnotně šťastní? 

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Listen to Jonáš Zbořil in conversation with Kyle Chayka about how algorithmic culture makes art boring and predictable, what we mean by algorithmic anxiety and why cafés all over the world look the same. 

České literatuře dlouhá léta dominovali takzvaní chcípáci - nejistí muži, kteří se potáceli životem a marně hledali smysl. Teď je nahrazují hrdinky podobné těm z románů Pacanka a Poslední léto.

„Nám se to taky se*e na všech stranách, ale ještě u toho stíháme být sexy,“ směje se spisovatelka Dorota Ambrožová, jejíž prozaický debut Poslední léto vypráví o ženském dospívání, hledání hloubky a upřímnosti v sobě i ve světě kolem.

Klára Elšíková před nedávnem vzbudila pozornost románem Pacanka - i v něm jeho hrdinka intenzivně hledá: svobodu, spokojenost i uspokojení. „Málo se říká, že ženské mají rády sex stejně jako chlapi. Strašně dlouho tady byl ten mýtus, že ženské bolí hlava, že to nechtějí, že sex nemají rády. Myslím, že je to blbost,“ říká autorka Pacanky.

Co ještě chybí v diskuzi o lidské sexualitě? Jak dosáhnout osobní i sexuální svobody a nedojít přitom až na hranici sebedestrukce? A vzniká v české literatuře nový archetyp svobodomyslných žen?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Kdo na tom nese hlavní vinu? Internetové algoritmy - komplikované výpočetní mechanismy, které na platformách jako Spotify, Netflix, ale i Google, Facebook, Instagram nebo X určují, jaký obsah budeme konzumovat. 

Chayka o hrozbě algoritmů napsal celou knihu: Filterworld. V ní tvrdí, že algoritmy nám zdánlivě doporučují filmy, hudbu, oblečení na základě našich individuálních potřeb. Ve skutečnosti nás ale ochuzují o to, co je v kultuře tak důležité - pocit překvapení a výzvy. 

„Aby se civilizace vyvíjela, potřebujeme dramatické kulturní změny,” říká Chayka. Jde se ale v dnešním světě algoritmům vyhnout? A proč kavárny po celém světě začaly vypadat tak stejně? Pusťte si celý rozhovor!

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Současná česká literatura je plná rodinných traumat, což je vyčítáno i mé knize. Ale mě zajímalo mnohem víc to, co se v těch knihách neříká. Chybí mi pojmenování toho, z čeho ta traumata vychází,“ říká v úvodu debaty Marek Torčík, „třeba třídní zkušenost, politické trauma rozpadu minulého režimu a přechodu na nový model ekonomiky i současná témata jako chudoba, exekuce nebo čím dál větší rozdíly mezi nejbohatší a nejchudší vrstvou obyvatel.“

Debutová próza Sáry Zeithammerové, Stehy, zase na zdánlivě vytěženém syžetu milostného trojúhelníku zkoumala, jak rozdílně mohou jednu situaci vidět dvě ženy z jiných generací a odlišného společenského postavení. „Starší čtenářstvo mě kvůli mládí podcenilo. Co nám může mladý člověk o takových tématech říct? Mladší čtenáři pochopili, že popisuji autentickou zkušenost. Jedna čtenářka mi napsala: Já jsem ve vaší knize četla o sobě. Když si člověk přečte něco, co je podobné jeho zkušenosti, znamená to, že na svůj problém není sám,“ vysvětluje Zeithammerová jednu ze svých hlavních motivací ke psaní.

Jak moc zásadní je pro debatéry téma traumatu? A kdo o něm vlastně může psát? Poslechněte si záznam z debaty na LFŠ.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Janek Rubeš mi zničil mé oblíbené místo je věta, kterou jsem párkrát slyšel,” říká populární youtuber a autor pořadu o turistických pastech v Praze Honest Guide. „Ukazuju místa, do kterých každý den chodím, a na žádné z nich to nemělo negativní vliv.”

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o overturismu i o tom, že opilecké nájezdy na Prahu nejsou devízou Angličanů nebo Dánů. „Dělají to všechny národnosti. Včetně Čechů.”

Poslechněte si celý rozhovor!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Poprvé se Sjón v Praze objevil těsně po revoluci. Přijel tehdy spolu s kapelou The Sugarcubes, v níž vystupovala jeho dlouholetá kamarádka, slavná zpěvačka Björk. „Byli jsme české kultury plní,” říká Sjón o své první návštěvě, při níž se musel zajít podívat i na svůj autorský vzor: Bohumila Hrabala. 

V rozhovoru mluví o fascinaci českou kulturou nebo o budoucnosti planety bez lidí. „Země fungovala celá tisíciletí bez lidí a nejspíš ji další tisíciletí bez lidí čekají. Nevím, jestli je tohle pesimistická úvaha. Nevím, jestli stojíme za záchranu,” říká spisovatel s upřímnou lehkostí v hlase.

Poslechněte si celý rozhovor!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Myslím, že generace před námi byly tlačeny do pocitu méněcennosti. Čerstvým pohledem na věc nám to ale nějak neštymuje. Jak jako, že Sověti vyhráli?“ ptá se Mádl, který do Varů přivezl drama o událostech ze srpna 1968 pohledem skupiny redaktorů tehdejšího Československého rozhlasu.

V rozhovoru mluví o tom, za co by sám dal ruku do ohně nebo o tom, že Češi mají problém uznávat autority.

Poslechněte si celý rozhovor!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Chtěl bych se přiblížit k prameni kreativity a stvořit něco od základu. Už je to tak neodbytná myšlenka, že to musíte vyzkoušet a strašlivě v tom selhat. Ale vědět, že je to jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Aspoň jste to zkusil,” říká herec Marek Adamczyk o vlastních tvůrčích ambicích.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o své lásce k Formanovi, ale i o novém rodinném seriálu Mozaika z dílny Voyo. „Pokud s ním diváci vydrží, odmění je. Ještě je čekají věci, které stojí za to odvyprávět,” říká Adamczik o seriálu, který vypráví o rodině, kterou jen tak nějaký problém nezlomí. „Pro spoustu lidí to může vypadat jako z říše pohádek. Nebylo by špatné, kdyby více rodin umělo držet pohromadě.”

Poslechněte si celý rozhovor!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Politici nejsou pouze mašiny na zákony. Nejsou to úředníci. Politik má zastupovat nějaký světonázor a má být třeba vůdčí osobností, která může voličům nejen sloužit, ale i nějakým způsobem je vést,” říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy mladý youtuber a autor pořadu Fabulace Jana Špačka. A myslí si, že vstoupit do politiky v Česku je nepříjemné: „Jste nepřítelem číslo jedna.”

Trvdí také, že povědomí mladých lidí o politice se zlepšuje a že jedna afinita není horší než druhá. „Jsem rád, že se zbořil mýtus, že když je někdo mladý, tak je automaticky prozápadní, liberální volič, pro kterého je strašně důležité, abychom měli sňatky pro lidi stejného pohlaví.”

Poslechněte si celý rozhovor!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Každý má svou atmosféru, která na člověka dýchne už když tam vleze. A to nemyslím v nějakém retro slova smyslu. Když si takhle vedle sebe vyskládám těch více než padesát kulturních domů, které jsme navštívili, skutečně je každý jiný,” říká Martin Netočný, který se spolu s Oskarem Helcelem podíleli na publikaci Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu. 

Ta vyšla před několika týdny ve spolupráci nakladatelství UMPRUM a galerie VI PER a nabízí komplexní vhled do fenoménu míst, ve kterých se dodnes scházejí milovníci hudby či divadla i sběratelé známek. Kulturáky jsou často jediná budova v obci, kde se lidé mohou potkávat, říkají Netočný a Helcel.

Poslechněte si celý rozhovor a podpořte tento podcast v anketě Podcast roku. Díky!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Sociální sítě rozmlžily hranice mezi novináři, kteří o kultuře mluví, a konzumenty. Teď konzumujeme všichni - a všichni o kultuře mluvíme,” říká Marie Heřmanová, spoluautorka nové publikace nazvané Pravidla vkusu. V ní se autoři zabývají tím, kdo určuje, jaký seriál má být zrovna v kurzu nebo jak moc vkus vypovídá o společenských rozdílech. 

„Neznat Taylor Swift je také postoj,” myslí si Heřmanová o vlivu jedné z nejslavnějších zpěvaček současnosti. „Přihlašuješ se tím k tomu, že mainstreamovou kulturu nesleduješ. To ale znamená, že se k ní nějak vztahuješ.”

Poslechněte si celý rozhovor a podpořte tento podcast v anketě Podcast roku. Díky!

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Společenská kritika v herním psaní se stává součástí diskurzu,“ říká Jaroslav Švelch, akademik, herní publicista a autor knih Jak obehrát železnou oponu (2023) a Hráč versus příšery (2024). Ondřej Trhoň, který o hrách právě vydává publikaci Ještě jeden level, dodává, že některé videohry začínají svou propracovaností a společenskou reflexí připomínat velké společenské romány.

Proč jsou příšery ve hrách dědictvím studené války a co nám říkají o jinakosti? A čím to, že videoherní prvky čím dál víc lákají i umělce? Na to v rozhovoru pro Seznam Zprávy odpovídají Jaroslav Švelch a Ondřej Trhoň.

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Laureát Státní ceny za literaturu Petr Hruška má za sebou v českém literárním prostředí nezvyklou zkušenost. Básně, které nedávno vyšly v anglickém překladu Jonathana Boltona v knižním výboru Everything Indicates, představil v největších amerických městech - od New Yorku přes Chicago až po San Francisco a Los Angeles.

Básník, který brzy oslaví šedesátiny a na konci května vydá novou sbírku, mluví o tom, jak si američtí posluchači přáli slyšet básně také v českém originále. „Přímo jsem slyšel, jak jim to dělá dobře; nerozuměli sice konkrétním významům slov, ale o to pozorněji mohli vnímat celkový vzkaz řeči.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy přemítá Petr Hruška také o svém vztahu k poezii. Dobrá báseň je podle něj cestou, jak se přiblížit tajemství světa: „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Na první pohled je čerstvě oceněný román Hella knihou o polozapomenutém osudu československé židovky Heleny Frischerové, která byla v roce 1937 zatčena v Moskvě a poslána do gulagu. Její manžel byl zastřelen, ona byla v domovském Československu považována za mrtvou.

Osud Frischerové je fascinující i tím, že se v průběhu uplynulého století nečekaně zjevoval v různých knihách. „Není to příběh o živé osobě. Je to příběh o literatuře,“ říká autorka Helly Alena Machoninová, která posledních patnáct let pobývala v Moskvě. V Česku je od loňského podzimu.

„Když jsem přijela, překvapilo mě, jaká tu panuje lhostejnost vůči válce,“ vzpomíná Machoninová. „Cítila jsem se spoluzodpovědná za to, co se děje. Za to, že se mi nepodařilo dostatečně vysvětlit, že Rusko je skutečně nebezpečná země. Myslí si to i celá řada Rusů, těch, kteří smýšlejí svobodně, protirežimně. Upozorňovali na to dlouho a Západ to vůbec nechtěl vidět.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Machoninová také o svobodném prostoru literatury i o těžkostech psaní.

---

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Rytmicky psaný text působí jako akční jízda nervózním městem a zároveň apel na čtenáře, aby přemýšleli nad posedlostí auty, ale i nad tím, kam člověka může přivést nekontrolovaný vztek. 

„Měli bychom hledat cestu, která nepovede k destrukci,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Petr Šesták, jehož text zpočátku vznikal ve formě poznámek nadiktovaných do telefonu při jízdách Prahou na kole.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Něco se odšpuntovalo, teď je na každém, jak se k tomu postaví,“ říká Jan Cina v rozhovoru pro Seznam Zprávy o svém podpisu otevřeného dopisu Artists4Ceasefire, který volá po klidu zbraní v Pásmu Gazy. „Ta diskuze nakonec nemusí být vyloženě jen o Izraeli a Palestině, ale i o životních hodnotách a o přístupu k životu i tady v Česku.“

Podle oblíbeného herce se v Česku stále neumíme vypořádat s jinakostí. Problémy nám dělá soužití s Romy i respekt vůči gay komunitě. „Pořád se říká, že jsme tolerantní národ. Tolerance není respekt. Toleruje se něco, co nás obtěžuje,“ myslí si Jan Cina.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Spousta problémů současného světa plyne z chyb nás všech. Nejde jen o určitou skupinu,“ hájí boomery Iva Hadj Moussa, autorka románu Těžké duše. Jeho hrdina je čerstvý padesátník Johannes. Rozvedený, zahořklý chlapík s nekalou minulostí, který krizi středního věku vyřeší tím, že se vrátí ke své mladické metalové kapele.

„Myslím, že leckterý stárnoucí muž by mohl uvažovat o terapii,“ navrhuje autorka. Dodává ale, že i návrat k vlastním snům je odvážný krok. Zvlášť, když jde o hraní v metalové kapele. „Tahle hudba dokáže uvolnit emoce, které v sobě nahromadím. Díky metalu můžou ven,“ říká v rozhovoru Iva Hadj Moussa, která o metalu napsala už druhý román.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Co budeme léčit? To, co vyléčí víc lidí, nebo to, z čeho bude víc peněz?” líčí Martinš Myšička dilema divadelní hry Elegance molekuly a odhaluje mechanismy společnosti, ve které mají hlavní slovo peníze. 

Myšička ale mluví i o své vlastní nezvyklé rozkročenosti mezi uměním a vědou. Jeho alma mater totiž není jenom DAMU, ale také matematicko-fyzikální fakulta. „Fyzika mě navedla k tomu, že materialismus nestačí,” říká herec, který přiznává, že se chodil zavírat do učeben DAMU, aby se vyřval z vlastního emočního bloku.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Moc nevěřím na hranice. Přinášejí víc problémů než radosti,” myslí si Jana Kirschner, slovenská zpěvačka dlouhodobě žijící v Londýně. Po deseti letech vydala novou řadovou desku nazvanou Obyčajnosti, která se inspiruje v každodennosti a nebýt pandemie covidu-19, možná by nikdy nevznikla.

„Poprvé za deset let se mi otevřela příležitost, abych znovu začala skládat,” říká o zvláštní pandemické době zpěvačka, která popisuje, jak si v malém londýnském bytě plném věcí stanovila pravidelných patnáct minut denně, kdy si dovolila všechnu pozornost věnovat vlastní hudbě. Skladby, které Janě Kirschner rostly pod rukama, spojoval stesk po Slovensku a naděje, že domov si s sebou člověk může odnést kamkoli. 

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná Jana Kirschner i na svůj odvážný obrat od mainstreamového popu k autentičtějšímu umění. „Vrhla jsem se do totální nejistoty,” vypráví o albu Krajina rovina (2010), které jí tehdy slovenská pobočka labelu Universal odmítla vydat. Jana Kirschner tehdy málem přišla o práci,  „Dávno to nedělám proto, abych psala hezké písničky. Hudba má i jiné poslání, než být hezká.”

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Při bližším pohledu je spousta věcí mimo kontrolu. Žijeme ve světě, který ovládají přirozené, tedy nelidské, mimolidské mechanismy. A nezbývá, než se s tím smířit,” říká vědec a autor knih o přírodě, krajině nebo o květinách, které se jakémukoli řádu zdálky vyhýbají. „Jsem člověk v zásadě chaotickej, píšu to opravdu, jako když teče voda po skle, dělá loužičky, spojuje se do potůčku, zase se rozpojuje. Nemám na to žádný systém, protože si myslím, že ani svět ten systém příliš nemá.”

V rozhovoru pořízeném na procházce na pražském návrší Bohdalec mluví Jiří Sádlo o komplikovaném vztahu mezi člověkem a přírodou nebo o tom, že i krajina podléhá trendům. Jedním z nich jsou podle Sádla i bezzásahové přírodní rezervace: „Podněcují v nás dojem, že příroda je moudrá matka, která není nijak ovlivněná člověkem, a člověk je ten zlý, který ničí.”

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Hraje už čtyřicet let, ale donedávna byla devětašedesátiletá Simona Peková hvězdou hlavně mezi fanoušky brněnského HaDivadla. Před několika měsíci zazářila v úspěšné komedii Přišla v noci, v níž ztvárnila Valerii, nesnesitelně exaltovanou důchodkyni, která se zničehonic přistěhuje do bytu svého mladého syna a jeho přítelkyně.

Peková byla nedávno zvolena nejlepší herečkou na Cenách české filmové kritiky a komedie Přišla v noci režisérů Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka se tamtéž stala filmem roku. Za pár dní se může podobný scénář opakovat i na Českých lvech.

„V životě mě nenapadlo, teď se to stydím říct, že vlastně nejsem slavná. Já myslela, že jsem,” směje se Simona Peková, když mluví o nečekané vlně zájmu, které díky své nejúspěšnější roli čelí. Zároveň dodává, že se od úspěchu filmu Přišla v noci nic nezměnilo: „Jsem pořád pohodlný, líný člověk, který miluje svou samotu.”

Se Simonou Pekovou se scházíme u ní doma. Klíče od svého brněnského bytu hází z okna v krabičce od cigaret a rozhovor vedeme v malé kuchyňce, zatímco se v troubě peče kuře, před herečkou stojí sklenička bílého vína a plný popelník. Je srdečná, přátelská, emotivní, ať už mluví o smrti, nebo o herectví.  Při rozhovoru střídavě vyká i tyká a člověk musí být vždycky trochu ostražitý, jestli si z něj náhodou neutahuje. Zkrátka, Simona Peková nemá daleko ke své momentálně nejslavnější roli tchýně Valerie.

„Nejsem to, čemu se říká vrcholný profesionál,” vysvětluje Peková, která své role prý nedokáže zahrát. Musí je prožít, což ji dost vyčerpává. „Herectví je strašně těžká profese, na kterou se dá umřít. Stále tě vrací do něčeho osobního. Připomíná ti dětství, vzpomínky, pády, nemoci, smrt, všechno,” říká herečka, která v rozhovoru řeší, jak se vyrovnat s vlastním úspěchem, s dnešním světem i s vlastní smrtelností.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Extravagantní road movie z Posázaví řeší smrt i touhu po životě, ale také vztahy mezi otcem a synem. A o tom všem mluvíme i v našem rozhovoru. „Inteligentní herec musí vědět, že to, co dělá, je marné,” říká David Prachař, který prý každý večer myslí na smrt. Ve většině svých rolí totiž na pódiu umírá. Podobně jako Mour v Citlivém člověku by se i Prachař mohl pochválit, že mrtvoly jsou jeho majstrštyk. „Smrti se snažím vysmát,” dodává v rozhovoru.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat,” přiznává herečka nominovaná na Českého lva za roli Heleny, kterou ztvárnila v úspěšném filmu Matěje Chlupáčka Úsvit, který podle slov Elišky Křenkové vypráví právě o jinakosti. „Pořád se teď řeší, že máte kašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Je to pravda. Tohle je jen můj život. Stejně po vás ale zůstane jen to, co si myslí ostatní.”

Jak se smířit sám se sebou a co dělat s vlastními emocemi, když je máte v popisu práce? Nejen o tom mluvíme s Eliškou Křenkovou v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Hes a Nedbal spolu v době natáčení společně trávili 24 hodin denně. Buď se jako Mašíni Plazili v blátě, nebo cvičili doma ve společném obýváku, ze kterého si dva herci, spolubydlící a kamarádi udělali tělocvičnu. Navzájem si dodávali morální podporu, společná práce v nich probouzela pocit nekončící zodpovědnosti. „Vnímám to jako společnej úspěch, protože ten film se nejmenuje Bratr ani Josef Mašín ani Ctirad Mašín, ale Bratři,” říká o nominaci na Českého lva pro oba herce Oskar Hes. 

V rozhovoru mluvíme o jejich vztahu ke skutečným Mašínům. Jan Nedbal o sobě tvrdí, že je velký mašínovec. Oskar Hes dodává, že na place řešili, jak se postavit ke každému vyhaslému životu.

Bavíme se ale i o tom, jak se dnes přeceňuje sláva a koho si společnost vybírá za své lídry. Jak se zbavit informačního přetlaku, potřebě vyjadřovat se ke všemu kolem? „Telefon je smrt nás všech. Vypni ho, běž ven. Buď zticha a koukej se.” říká Jan Nedbal. Poslechněte si celý podcast.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Hned na první poslech je zřejmé, že se původně kytarová kapela vydává směrem ke klubovému, elektronickému zvuku. „Kytarová scéna se pro mě trochu vyčerpala. Už mi nepřináší to objevné, co v hudbě hledám,” vysvětluje kreativní posun kapely frontman Lukáš Vydra, podle kterého je právě v elektronice a rapu cítit nejsilnější progres. 

Jaký posun teď čeká jeho kapelu? Možná blíže k mainstreamu. Nebude to jednu z nejoblíbenějších kapel české alternativní scény stát integritu? „Mainstream pro nás není sprosté slovo,” vysvětluje Vydra, jehož Dukla se nebála angažovanosti - otevřeně zastávala antifašistické postoje nebo řešila klimatickou změnu. Nová deska Stejný, lepší, je ale laděná spíš intimně. „Příklon k osobní tematice byl možná i trochu únik, protože ty události, co se dějou na Ukrajině nebo v Gaze, jsou tak intenzivní, že už by nestačila jenom zmínka. Bylo by třeba se do nich položit mnohem víc.”

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví zpěvák kapely Dukla o inspiraci v českých kapelách osmdesátých a devadesátých let, lásce k Vladimíru Třešňákovi i vyprázdněnosti domácího rapu. Poslechněte si celý podcast.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

28. ledna vystoupí v pražském divadle Archa britská shoegazová kapela Slowdive. Říct, že ve své době nepatřila zrovna mezi ty nejslavnější, je eufemismus. „Za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu,” vzkázal kapele jeden hudební kritik už zkraje jejich kariéry v devadesátých letech. Ve stejné dekádě se také stačila rozpadnout.

„Hudební průmysl je brutální. Každý k tomu musí jednou dojít. My to zjistili velmi brzo,” vypráví o konci Slowdive Christian Saville. Přesto jeho kapela vypráví příběh o resilienci a upřímné radosti z hudby. V rozhovoru pro Seznam Zprávy pořízeném online několik týdnů před vyprodaným pražským koncertem mluví kytarista o léčebné síle hudby i o tom, proč mladé lidi fascinují devadesátá léta nebo že dobrou kapelu dělá hlavně přátelství.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Čtyřiatřicetiletý filmař se proslavil filmem Banger, teď Česká televize nabízí jeho šestidílnou minisérii Adikts. V ní se pětice mladých adiktologů snaží dostat z bizarního drogového rauše. Aby to dokázala, musí porozumět příčinám toho, proč si vůbec drogy vzali.

„Kodex veřejnoprávní televize je informovat, vzdělávat a pak až bavit. Já jsem to otočil,” vysvětluje Sedlák svůj postup při tvorbě seriálu, ve kterém se objeví i mluvící penis. Provokativní Adikts přitom původně měly být osvětovým dokumentem. „Nevím, jak moc by tomu věnovali pozornost mladí,” přemýšlí režisér a zároveň tvrdí, že ho nebaví být vážný a mravokárný.

Jak se vyrovnává s rozporuplným kritickým přijetím? Jak podle něj bude vypadat budoucnost filmové a seriálové tvorby u nás a proč do ní zasáhnou soukromé subjekty? A proč režiséra tak baví chodit na terapie?

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Přepis celého rozhovoru čtěte zde.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.